Všechno hezké jednou skončí, a tak v neděli ráno skončil i náš pobyt ve Vodňanech. Náš kolektiv, který má většinou problém shodnout se na nějakém názoru (o politice už se raději nebavíme!), se tentokrát shodnul na tom, že Vodňany byly tou nejlepší destinací a penzionek paní Kotové tím nejluxusnějším bydlením, jaké jsme na Pánských jízdách zatím poznali. Na více než dvousetkilometrovou cestu domů jsme vyráželi kolem desáté a těšili se na překvapení, která nás cestou čekají.
Hlavním cílem naší expedice na jih, mnou navrženým a zbytkem výpravy odsouhlaseným, bylo dobytí Helfenburku a vyhledání kříže, který na své kresbě hradu v roce 1834 zachytil Karel Hynek Mácha. Vzhledem k tomu, že železná dráha z Vodňan k Helfenburku nevede a autobusy po trase Vodňany – Helfenburk (Krajníčko) o víkendech nejezdí, natěsnala se celá Pánská i s Britou do Rudolfova auta, které nabízelo přece jen víc pohodlí, než můj Swift. Motorizace nám podstatně rozšířila obzor, kromě Helfenburku jsme navíc navštívili ještě sedm zajímavých míst.
Vodňany, které se měly stát místem našeho čtyřdenního pobytu, jsou nevelké, asi sedmitisícové město, vystavěné skutečně na vodě. Příkladně naše „základna“, neboli Penzion Blanice se nachází na severní straně města na úzkém pruhu země, ohraničeném na severní straně rybníkem Velká Okrouhlice a na jihu říčkou Blanicí. Vejde se tam akorát uzoulinká afsaltka, podél ní šňůrka domů s malými zahrádkami, které tu byly kdysi postaveny nejspíše jako chaty (ulice se jmenuje „Chaty“), a pak už jen asi pětimetrový pruh trávníku na břehu Blanice. Cestou do města jsme dvakrát překračovali další vodní tok, zřejmě umělý kanál nebo náhon, který snad kdysi mohl soužit k plavení dřeva; ulička, která ho kopíruje, se jmenuje Rechle.
Za patnáct let, od roku 2004, kdy „Pánská jízda“ poprvé vyrazila do Českého ráje, zrealizovalo naše trio, rozšířené před pěti lety na kvarteto, rovný tucet vlastivědno-flámovacích vandrů, a všechny bez výjimky v pozdně podzimních termínech. Pro letošní expedici do jižních Čech jsme proti tradici zvolili termín časně jarní, a zdá se, že jsme nepochybili. Čtyři dny od čtvrtka 4. do neděle 7. dubna jsme si užívali slunka, bezvětří a pro pěší putování celkem příjemného chladna. A nebylo to jediné porušení tradice – do až dosud ryze pánské společnosti zasáhl ženský prvek, společnici nám na každém kroku dělala Brita.
Nechalo na sebe čekat, ale nakonec přišlo. Jaro, samozřejmě! Chtěli jsme to s Britou oslavit a vyjet na první jarní výlet roku 2019 první jarní den, ale pak se to nějak zvrtlo, a jeli jsme až o den později. Vlastně o dva dny, protože se to nějak zvrtlo i s tím prvním jarním dnem, což byl pro mne „odjakživa“ jedenadvacátý březen, a teď se najednou ke své nelibosti dozvídám, že letos nastal okamžik jarní rovnodennosti už ve středu 20. března ve 22:58. Je to jaro holt nějak vrtošivé, a co jsem taky nevěděl, je těch jar hned několik – třeba jaro meteorologické, které letos začalo už 1. března, jaro vegetační, které se počítá jako období s průměrnou denní teplotou nad pět stupňů Celsia, a možná jsou i jara další…Ale vraťme se k tomu našemu prvnímu jarnímu výletu:
© Jiří Linhart 2011 - 2025 |
Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.
Mapa webu
Developed by Daniel Danielčák