K místům, která považuji za svůj „druhý domov“, patří vodní nádrž Tatrovice. Bývaly doby, kdy jsem tam trávil kdejakou volnou chvilku. Byla tam vždy absolutně čistá voda, že kapku studenější, mi nikdy nevadilo, a byla tam sice neoficiální, ale prudérním komunistickým režimem tiše tolerovaná pláž, kde se mohl člověk beztrestně koupat bez plavek. Přehrada obklopená věncem pěkných lesů díky moudrému rozhodnutí úřadů, které nikdy nepovolily její břehy obestavět chatami, vypadala (při pohledu od hráze) skoro jako přírodní horské jezero kdesi v kanadské divočině. Jezdívali jsme sem na kolech celé léto každý trochu pěkný den, často jsme tu u vody jen tak „pod širákem“ přespávali. Pro mne to skončilo už v půli devadesátých let, kdy se u mne začala projevovat alergie na sluníčko a i krátký pobyt u vody byl těžce vykoupený svědivou vyrážkou po celém těle. Od té doby jsem v Tatrovicích víc jak dvacet roků nebyl a asi bych se tam už nikdy nevypravil, nebýt televizní reportáže o tom, že se přehrada vypouští. Totálně až do dna tak, že se dá v kterémkoli úseku přejít suchou nohou jednoho břehu na druhý. To jsem si nemohl nechat ujít…