Jak jsme si vyjeli na kole do Petrohradu

 89 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

Pět nových křížů přibylo do mé „sbírky“ v úterý 10. července. Vydali jsme se za nimi s Maruškou a Vladimírem Hlavatým do vnitrozemí, do námi dosud neprobádané oblasti na pomezí okresů Louny a Rakovník. Už před pár lety plánovaným cílem „expedice“ byl ovšem Petrohrad – chtěl jsem na vlastní oči vidět, jak vypadá současnost tamního pivovaru, který je jedinou průmyslovou stavbou architekta Josefa Zítka.

Křížové kameny u Lubence,vlevo v Řepanech a vpravo v Ležkách

Do Petrohradu jsme jeli na kolech, samozřejmě že ne už z Lokte, nýbrž z Lubence, kam jsme se i s velocipédy dopravili mikrobusem. Trasu jsem plánoval tak, abychom cestou viděli všechny tři kříže v této části lounského okresu – z Lubence přes Řepany a Ležky do Malměřic a odtud přes Stebno do Petrohradu. Křížové kameny v Řepanech a Ležkách jsme našli tam, kde měly podle popisu být, i když ten v Ležkách jsme napoprvé minuli bez povšimnutí – hnedle půl druhého metru vysoká stéla byla tak zarostlá vysokou travou a kopřivami, že ze silnice vůbec nebyla vidět.

Křížový kámen u Stebna

Menší „kufr“ jsme si dopřáli ve Stebně. V katalogu stojí psáno, že křížový kámen tam „stojí vlevo od dnes už nepoužívané cesty ze Stebna do Petrohradu, která postupně zarůstá“, zatímco na orientačním plánku na tabuli na návsi je nakreslený u cesta vedoucí po břehu stebenského rybníka. Rozhodl jsem se věřit místnímu zdroji, ale pravdě blíž byl ten katalog. Kříž – jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy viděl, stojí u té cesty do Petrohradu, která ovšem není nepoužívaná a nezarůstá, ale normálně se po ní jezdí.

Až do patnácti let jsem žil v přesvědčení, že jediný Petrohrad na světě je bývalé hlavní město Ruska, ve kterém Lenin výstřelem z Aurory odstartoval bolševickou revoluci. O jiném Petrohradu se naši učitelové nezmiňovali, a tak s tím, že je nějaký Petrohrad taky u nás v Čechách, jsem se poprvé potkal na chmelové brigádě. Naše třída tenkrát byla ubytovaná v téměř liduprázdné vsi jménem Černčice a do Petrohradu jsme to měli pár set metrů. Obě ty vesnice byly strašlivě zanedbané a jediné, co nás tam zaujalo, bylo pivo, které se tenkrát v Petrohradě vařilo. Naše dobré mravy sice střežilo hejno kantorů, těm ale dělalo víc starostí uhlídat holky, aby se nevrátily domů s outěžkem, a tak nám občasný výlet do hospody tolerovali; zákon o boji proti alkoholismu, který zakazoval konzumaci lihu mládeži do 18 let, byl ostatně přijatý až o dva roky později.

I takhle může vypadat památková ochrana...

Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že pivovar v Petrohradu byl postavený podle návrhu architekta Josefa Zítka, stavitele Národního divadla, a že je to jeho jediná realizovaná  průmyslová stavba. Důvod podívat se do Petrohradu byl nasnadě, sbaleno na cestu jsem měl už mnohokrát, ale pokaždé do toho něco vlezlo…

Petrohradský pivovar patří k ranným dílům Josefa Zítka, hlavní budova pivovaru se sladovnou v neorománském slohu byla dokončená v roce 1863, tedy ještě před tím, než se Zítek proslavil projekty galerie a muzea ve Výmaru, pražského Rudolfina a Národního divadla. O sedm let později byl v roce 1870 k objektu přistavěn hvozd s komínem a v roce 1930 byly sladovna a varna modernizovány a k objektu byla přistavěná kotelna s dalším, vyšším komínem. Vařila se tu sedmička, světlá i černá, desítka, občas i dvanáctka a podle objednávek hostinských také kvasnicové. Piva se tu vařilo kolem 25 tisíc hektolitrů ročně a bývalo prý velmi dobré, mimo jiné i zásluhou kvalitní vody.

Pivo se v Petrohradu vařilo více jak sto let až do roku 1967. Dále už nebylo možné udržovat tradiční technologii chlazení ledem, který se bral z přilehlého Finklova rybníka, a přechod na strojové chlazení by prý pivovar „neunesl“. Zítkova budova pak řadu let sloužila jako sklad a balírna léčivých rostlin a ve sklepech místo piva dozrávaly sýry. Dneska je pivovar prázdný a čeká, až ho někdo koupí.
Kdo by jel teď, v létě roku 2012 do Petrohradu jen proto, aby viděl Zítkův pivovar, zažil by ukrutné zklamání. Památkově chráněný objekt sice ještě stojí a zdá se, že je pořád ještě ve slušném stavu, ale vidět z něj moc není. Je totiž až do výšky oken druhého podlaží zarostlý náletovými dřevinami. Rybník, který od pivovaru odděluje jen silnice, je vypuštěný a zarostlý, a široko daleko ani živáčka. Celé to tak trochu připomíná zámek Šípkové Růženky, čekající na prince, který by to roští vysekal a objektu vdechl nový život. Zasloužil by si ho určitě víc, než nyní tak medializovaná Kyselka.

Svatý Wolfgang před petrohradským zámkem

Jinak ovšem Petrohrad určitě stojí za návštěvu, k vidění se tady nabízí celá řada velmi dobře udržovaných památek, mimo jiných hned tři sochy sv. Jana Nepomuckého. Jedna je u silničního mostu hned pod pivovarem, na druhou jsme narazili na opačné straně Petrohradu na žlutě značené lesní cestě do Jesenice a třetí stojí přímo v centru obce na návsi. Chloubou obce je zámek, kterému dal současnou podobu jeden z nejvýznamnějších barokních architektů v Čechách Giovanni Battista Alliprandi. Zámek je bohužel pro normální lidi nepřístupný, po roce 1945 v něm byla zřízena psychiatrická léčebna a ta je tam dodnes. V parku před zámkem je pěkná barokní socha sv. Wolfganga.

Petrohradský "Selský dub"

Ještě před Petrohradem, na vrcholu stoupání silnice ze Stebna, roste obrovský „Selský dub“ s obvodem kmene skoro devět metrů. Jeden z nejmohutnějších exemplářů dubu letního (Quercus robur) je jako nápadně veliký a v široširém okolí uctívaný strom připomínán už v souvislosti se selskou rebelií v roce 1680. Kousek od něj, na okraji obce u hřbitova stojí trojboký sloupek s prázdnou lucernou, který na první pohled vypadá jako zvonička pro umíráček. V průvodci jsem se ale dočetl, že je to ve skutečnosti sloup Nejsvětější trojice, co ale bylo v lucerně, už průvodce neuvádí…

Otočku na cestě zpátky jsme udělali v Jesenici, kde jsme si napřed vyfotili dva kříže před místním muzeem, pak jsme si dali pivko na zahrádce restaurace „U kolejí“ a po silnicích III. třídy přes Krty, Blatno a Malměřice jsme namířili směr Lubenec. Computer na kole ukázal 40 km, které jsme (s výjimkou asi 300 metrů za Ležkami) absolvovali po polních a lesních cestách a minimálně frekventovaných okreskách.

Fotky z výletu