Všední den ve smutném městě
aneb konec ledna v Horním Slavkově

Leden, a ten letošní zvlášť, určitě nepatří mezi měsíce, kdy by se jednomu chtělo od kamen. Ale na druhou stranu toho od kamen není zas tak moc vidět, a tak jsem se jednoho nepříliš krásného dne koncem ledna vyhecoval k výletu do Horního Slavkova. Z města, které by mohlo být větší atrakcí než Český Krumlov, kdyby ho naši předkové nenechali po válce zpustnout a z více než tří čtvrtin zbořit, toho moc nezůstalo, ale i to málo za návštěvu stojí.

Železniční viadukt v Horním Slavkově

První mé kroky po vystoupení z autobusu na slavkovském sídlišti vedly ke kolejím dráhy, která tady už od roku 1997 – a obávám se, že marně – čeká na své znovuvzkříšení. Železniční trať z Krásného Jezu přes Horní Slavkov do Lokte sloužila veřejnosti skoro celé dvacáté století. První pravidelný vlak do Horního Slavkova přijel 7. prosince 1901 a poslední odtud za nepřetržitého teskného houkání odejel před půlnocí 31. května 1997.
Železnice Horní Slavkov obohatila o tři velké stavby. Nejmohutnější je kamenný viadukt, který táhlým levým obloukem překonává údolí, v němž vede silnice do Krásna. Má devět oblouků, čtyři o světlosti devět, čtyři o světlosti 12 a jeden o světlosti 15 metrů. Sotva pár desítek metrů za ním se koleje ponoří do šera nejdelšího ze čtyř tunelů na této trati. Má 155 metrů a jakmile jimi projdeme, máme před sebou další kamenný viadukt, který šesti oblouky překonává hluboce zaříznuté údolí.

Kostel sv. Jiří

Procházka po kolejích odstavené trati je možná nejkratším a určitě nejpohodlnějším způsobem, jak se dostat ze slavkovského sídliště k nejvýznamnější dochované stavební památce, kterou je pozdně gotický kostel sv. Jiří z první čtvrtiny 16. století. Kostel byl na místě původního svatostánku ze 14. století postavený v době, kdy Horní Slavkov patřil k největším a nejvýznamnějším městům Koruny české, a byl postavený nejenom jako „příbytek Boží“, ale sloužil i jako pevnost. Původně měl tři věže opatřené střílnami a vysoké silné hřbitovní zdi, které se kolem něho obtáčejí, nahrazovaly v dobách ohrožení chybějící městské fortifikace. V letech 1783/86 prošel kostel sv. Jiří barokní přestavbou, jeho současná podoba je ovšem daleko spíše výsledkem fatálního zanedbání údržby po požáru v roce 1964.

Hornoslavkovské děkanství

Ještě smutnější je pohled na kdysi jistě honosnou budovu děkanství z poloviny 18. století. Dvoupodlažní barokní stavba s mansardovou střechou, u která kdysi stejně jako kostel sám patřila k výrazným dominantám města, je ve stavu, který vzbuzuje oprávněné obavy, že se každou chvilku zřítí.
Vůbec nejsmutnější pak je pohled od děkanství do údolí, kde se ještě nedávno rozkládalo jedno z nejzachovalejších středověkých měst u nás. To bylo poté, co z něj byli po válce vyhnáni potomci těch, kteří je postavili, ponecháno zvůli nových obyvatel pohraničí a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Unikátní soubor pozdně gotických a renesančních domů během zhruba dvaceti let zchátral natolik, že se tu od 70. let už jenom bouralo. Zůstala dodnes nezastavěná pustina, které „vévodí“ ohyzdná autobusová čekárna na rozcestí silnic na Loket, Krásno a Ležnici. Původní městskou zástavbu reprezentuje několik renesančních měšťanských domů, perlou mezi nimi je nejcennější dochovaná renesanční stavba ve městě, tzv. Pluhův dům postavený v letech 1510/12.
Naštěstí se moc dolů koukat nemusíme, v bezprostředním okolí děkanství se totiž dochovalo několik drobných staveb, kvůli kterým jsme sem vlastně přijeli.

Hasslerova zádušní svítilna

Nejvzácnější dochovanou památkou Horního Slavkova je pozdně gotická zádušní svítilna stojící u schodiště z města ke kostelu v bezprostřední blízkosti děkanství. Na nizoučkém osmibokém soklu je vztyčen sloupek s osmi vzhůru spirálovitě se vinoucími pásy s vegetativními symboly. Jasně jsou k poznání makovice a žaludy, ale jsou tu i jakési květy, které neumím zařadit, šišky, které by snad mohly být chmelovými šišticemi, a něco, co vypadá jako hrozen vína. Nad tím vším, podepřená třemi gotickými kraby, je umístěna trojboká otevřená kaplička, ve které snad kdysi bývala soška nebo kam se vkládala lucerna.
Svítilna, která bývá dost často mylně považovaná za Boží muka, stávala původně u hrobu hornoslavkovského horního hejtmana Georga Hasslera, jehož značně zvětralý pískovcový náhrobník z roku 1561 je dnes umístěný na vnější straně hřbitovní zdi nedaleko vstupní brány. Náhrobník i zádušní svítilna byly na současná místa instalovány v roce 1685 při barokní přestavbě v roce 1685. Ze stejného roku pochází i nedaleko odtud pod schodištěm ke hřbitovu stojící trojičný sloup, jeden z nejstarších v českých zemích. Na vrcholu vysokého sloupu je Bůh otec s bezvládným tělem Krista v náručí, na podstavci pak jsou postavy svatých Jiřího, Floriána, Šebestiána a morového patrona sv. Rocha, podle čehož se dá soudit, že sloup byl postaven jako připomínka některé z morových ran, které město postihly v období Třicetileté války.

Portál Pluhovy štoly

Představa, že bych měl na autobus domů do Lokte čekat uprostřed pustiny, která kdysi bývala pyšným centrem středověkého města, mě odstrašila natolik, že jsem raději šel po silnici dva kilometry dále na zastávku u porcelánky. To je ale taky smutná koleda. První porcelánka v českých zemích, založená v roce 1792, už víc jak rok nevyrábí, podnik je v insolvenci a čeká, zda ho někdo koupí. Jestli se tady bude ještě někdy vyrábět porcelán, o to si dovoluji silně pochybovat. A aby toho smutku nebylo málo, zastavil jsem se u portálku Pluhovy dědičné štoly, která od roku 1539 odvodňovala krásenská a hornoslavkovská důlní díla a se svými skoro šesti kilometry byla nejdelší inženýrskou stavbou své doby. Nad portálkem byl v roce 1622  postavený pomníček, asi půldruhametrový kamenný monolit s mramorovou pamětní deskou. Pomníček tam ještě stojí, pamětní deska je ale pryč. Nezbývá než doufat, že je někde na restaurování, pravděpodobnější je ale, že ji někdo prachsprostě ukradl…

Fotky z výletu

[mapyczpoint mod=“map“ type=“mapycz“ name=“Kostel sv. Jiří“ marker=“50.1387389N, 12.8107269E“ zoom=“11″ width=“650″ height=“400″]