Jak chutná „Vítr z Čech“ aneb malý adventní výlet do Bavor

43 zhlédnutí celkem, 1 zhlédnutí dnes

Pohledat křížky na bavorském úpatí posvátné hory Dyleně jsem chtěl už někdy na začátku podzimu. Plánoval jsem si celodenní výlet, ráno vlakem do Lipové, pak pěšky přes Železnou hůrku do Neualbenreuthu, Buchgütlu a Hardecku a stejnou cestou přes Železnou hůrku do Lipové na zpáteční vlak. Jenže pokaždé, když už jsem měl sbaleno, do toho něco přišlo, a tak jsme cestu do Neualbenreuthu podnikli s Maruškou až v posledním týdnu adventu. Protože dny jsou ve druhé půlce prosince na tak dlouhou pěší túru krátké, jeli jsme autem.

Neualbenreuth - pohled od východu

Neualbenreuth je pohledné městečko rozložené v širokém údolí pod severozápadním svahem 940 metrů vysoké Dyleně, které Němci říkají Tillenberg. Obec, prvně písemně zmiňovaná už v roce 1284, měla statut trhové osady (Marktgemainde) a byla poddaná dvěma vrchnostem. Část Neualbenreuthu byla majetkem svobodného říšského města Chebu a část patřila klášteru Waldsassen. Problémy nastaly v roce 1322, kdy dal král Ludvík IV. Bavor Cheb do zástavy českému králi Janu Lucemburskému a skoro polovina obyvatel Neualbenreuthu měla rázem jinou státní příslušnost. Anomálie, která byla příčinou vleklých sporů, trvala 540 let. Ukončila ji až v roce 1862 Vídeňská smlouva mezi Bavorskem a Rakouskem. České království tenkrát sice přišlo o svůj díl Neualbenreuthu (a také o osady Ottengrün a Ernestgrün), ale získala až dosud čistě bavorskou vesnicí Boden (která pak za bolševiků zmizela z mapy) a hlavně známou sopku Železná hůrka (Eisenbühl), která v roce 1823 zaujala samotného „knížete básníků“ Johanna Wolfganga Goetha. Rozdělení Neualbenreuthu mezi dvě vrchnosti je dodnes vidět v erbu města, kde spodní polovinu vyplňuje chebská mříž a v horní polovině je waldsassenský bazilišek.
V Neualbenreuthu a jeho okolí se do dnešních časů zachovaly čtyři středověké kamenné kříže, všechny při silnici ST2175 z Waldsassen na Altmugl.

Hardeck

První je v osadě Hardeck na silnici z Waldsassen. Dobře opracovaný žulový latinský kříž vysoký 90 cm s rozpětím ramen 80 cm je zazděný v severní zdi zdejšího zámečku hned u silnice. Na čele je vyrytá radlice pluhu, vzhledem k rozměrům kříže trochu nepatřičně velká (50 x 25 cm) a barevně zvýrazněná, takže kolemjedoucího doslova praští přes oči.

Neualbenreuth

Další křížek je přímo v Neualbenreuthu také hned u silnice, i když z ní vidět není. Stojí na západním okraji městečka v místě, kde ze silnice na Waldsassen odbočuje pěší cesta k Habertsovu mlýnu v náspu silnice. Dobře opracovaný žulový kříž o výšce 96 cm ležel dlouhá léta v silničním příkopu přerostlý roštím, objevený byl až v listopadu 1973 a na současné místo byl postavený v květnu 1974.

Buchgütl

Poslední dva kříže jsou u samoty Buchgütl asi půldruhého kilometru jižně od Neualbenreuthu. Stojí na mírně vyvýšeném náspu pár metrů od sebe, mezi nimi je na nízkém kamenném soklu kovový dvojramenný křížek s malou vitrínkou, ve které zřejmě býval svatý obrázek. Pravý kříž, více než metr vysoký žulový monolit s odlomeným levým ramenem, nese na čele dnes už nezřetelný vryp znázorňující dudy. Váže se k němu pověst o českém potulném muzikantovi, který tu byl přepaden, okraden a zamordován. Vedle stojící fragment kříže má uražená obě ramena, takže vypadá jako sloupek, navíc je dobře ukrytý asi dvoumetrovým těsně vedle stojícím smrčkem.

Tenhle výlet do Bavor jsme si s Maruškou dali jako vánoční dárek, a tak jsme úspěšné nalezení čtyř křížků náležitě oslavili v pohostinských zařízeních, kterých je v Neualbenreuthu víc, než by jeden při velikosti toho městečka čekal.
Napřed jsme navštívili kavárnu a cukrárnu Stähli, kde nabízeli za „akční“ cenu dvě eura kávu se dvěma kousky vánoční štoly, což se za ty peníze věru odmítnout nedalo. Štola byla skvělá a brebentivá cukrářka nám pak jako odměnu za naši chválu představila celý svůj sortiment vánočního pečení – štoly pekla nejenom ty „obyčejné“ máslové, které servírovala k tomu kafi, ale i makové, oříškové, marcipánové a bůhvíjaké další a k tomu spoustu rozmanitého cukroví. a koláče. Měli jsme co dělat, abychom té nabídce odolali, ale povedlo se, a mohli jsme si pak dopřát ještě jedno kulinární dobrodružství.

Tady vane z Čech... dá se odolat?

Přímo na náměstí mě zlákala hospůdka, která nabízela „Zoigl vom Fass“, a tomu jsem odolat nemohl. Zajímavosti měli i na jídelníčku, a tak jsme si udělali dobře. Maruška si dala řízek z lososa s opékanými brambůrky a k tomu zeleninový salát, kterého bylo tolik, že ho ani nesnědla. Já si za stejnou cenu 6,90 eura dopřál ovárek z bůčku s kyselým zelím a třemi bramboráky, které byly sice trochu jiné, než ty naše, ale taky vynikající. Na závěr – pro dobré trávení a hlavně ze zvědavosti – jsem si dal štamprdli kořalky, kterou tam inzerovali na tabulce nad výčepem jako „Vítr z Čech“. Nevím, jak „Vítr z Čech“ chutná Bavorákům, mně tenhle destilát ze směsi různého ovoce chutnal tak trochu jako Prostějovská, ovšem byl zatraceně silnější – šestačtyřicet procent!
Cestou domů jsme si ještě zajeli do Kondrau podívat se na dva křížky, ke kterým jsme nedošli při našem listopadovém výletu s Martinem, a jimi jsme zaokrouhlili náš úlovek na šest.