Neualbenreuth - pohled od východu
Neualbenreuth je pohledné městečko rozložené v širokém údolí pod severozápadním svahem 940 metrů vysoké Dyleně, které Němci říkají Tillenberg. Obec, prvně písemně zmiňovaná už v roce 1284, měla statut trhové osady (Marktgemainde) a byla poddaná dvěma vrchnostem. Část Neualbenreuthu byla majetkem svobodného říšského města Chebu a část patřila klášteru Waldsassen. Problémy nastaly v roce 1322, kdy dal král Ludvík IV. Bavor Cheb do zástavy českému králi Janu Lucemburskému a skoro polovina obyvatel Neualbenreuthu měla rázem jinou státní příslušnost. Anomálie, která byla příčinou vleklých sporů, trvala 540 let. Ukončila ji až v roce 1862 Vídeňská smlouva mezi Bavorskem a Rakouskem. České království tenkrát sice přišlo o svůj díl Neualbenreuthu (a také o osady Ottengrün a Ernestgrün), ale získala až dosud čistě bavorskou vesnicí Boden (která pak za bolševiků zmizela z mapy) a hlavně známou sopku Železná hůrka (Eisenbühl), která v roce 1823 zaujala samotného „knížete básníků“ Johanna Wolfganga Goetha. Rozdělení Neualbenreuthu mezi dvě vrchnosti je dodnes vidět v erbu města, kde spodní polovinu vyplňuje chebská mříž a v horní polovině je waldsassenský bazilišek.
V Neualbenreuthu a jeho okolí se do dnešních časů zachovaly čtyři středověké kamenné kříže, všechny při silnici ST2175 z Waldsassen na Altmugl.
Hardeck
První je v osadě Hardeck na silnici z Waldsassen. Dobře opracovaný žulový latinský kříž vysoký 90 cm s rozpětím ramen 80 cm je zazděný v severní zdi zdejšího zámečku hned u silnice. Na čele je vyrytá radlice pluhu, vzhledem k rozměrům kříže trochu nepatřičně velká (50 x 25 cm) a barevně zvýrazněná, takže kolemjedoucího doslova praští přes oči.
Neualbenreuth
Další křížek je přímo v Neualbenreuthu také hned u silnice, i když z ní vidět není. Stojí na západním okraji městečka v místě, kde ze silnice na Waldsassen odbočuje pěší cesta k Habertsovu mlýnu v náspu silnice. Dobře opracovaný žulový kříž o výšce 96 cm ležel dlouhá léta v silničním příkopu přerostlý roštím, objevený byl až v listopadu 1973 a na současné místo byl postavený v květnu 1974.
Buchgütl
Poslední dva kříže jsou u samoty Buchgütl asi půldruhého kilometru jižně od Neualbenreuthu. Stojí na mírně vyvýšeném náspu pár metrů od sebe, mezi nimi je na nízkém kamenném soklu kovový dvojramenný křížek s malou vitrínkou, ve které zřejmě býval svatý obrázek. Pravý kříž, více než metr vysoký žulový monolit s odlomeným levým ramenem, nese na čele dnes už nezřetelný vryp znázorňující dudy. Váže se k němu pověst o českém potulném muzikantovi, který tu byl přepaden, okraden a zamordován. Vedle stojící fragment kříže má uražená obě ramena, takže vypadá jako sloupek, navíc je dobře ukrytý asi dvoumetrovým těsně vedle stojícím smrčkem.
Tenhle výlet do Bavor jsme si s Maruškou dali jako vánoční dárek, a tak jsme úspěšné nalezení čtyř křížků náležitě oslavili v pohostinských zařízeních, kterých je v Neualbenreuthu víc, než by jeden při velikosti toho městečka čekal.
Napřed jsme navštívili kavárnu a cukrárnu Stähli, kde nabízeli za „akční“ cenu dvě eura kávu se dvěma kousky vánoční štoly, což se za ty peníze věru odmítnout nedalo. Štola byla skvělá a brebentivá cukrářka nám pak jako odměnu za naši chválu představila celý svůj sortiment vánočního pečení – štoly pekla nejenom ty „obyčejné“ máslové, které servírovala k tomu kafi, ale i makové, oříškové, marcipánové a bůhvíjaké další a k tomu spoustu rozmanitého cukroví. a koláče. Měli jsme co dělat, abychom té nabídce odolali, ale povedlo se, a mohli jsme si pak dopřát ještě jedno kulinární dobrodružství.
Tady vane z Čech... dá se odolat?
Přímo na náměstí mě zlákala hospůdka, která nabízela „Zoigl vom Fass“, a tomu jsem odolat nemohl. Zajímavosti měli i na jídelníčku, a tak jsme si udělali dobře. Maruška si dala řízek z lososa s opékanými brambůrky a k tomu zeleninový salát, kterého bylo tolik, že ho ani nesnědla. Já si za stejnou cenu 6,90 eura dopřál ovárek z bůčku s kyselým zelím a třemi bramboráky, které byly sice trochu jiné, než ty naše, ale taky vynikající. Na závěr – pro dobré trávení a hlavně ze zvědavosti – jsem si dal štamprdli kořalky, kterou tam inzerovali na tabulce nad výčepem jako „Vítr z Čech“. Nevím, jak „Vítr z Čech“ chutná Bavorákům, mně tenhle destilát ze směsi různého ovoce chutnal tak trochu jako Prostějovská, ovšem byl zatraceně silnější – šestačtyřicet procent!
Cestou domů jsme si ještě zajeli do Kondrau podívat se na dva křížky, ke kterým jsme nedošli při našem listopadovém výletu s Martinem, a jimi jsme zaokrouhlili náš úlovek na šest.
Loading...
Napsat komentář