Po výjezdech na Tachovsko, Domažlicko, Ašsko a do střední části Krušnohoří zamířila v roce 2011 Pánská jízda opět na sever Čech. V roce 2004 jsme ze své základny na Malé Skále vyráželi za krásami Českého ráje, rok nato jsme se pohybovali v pískovcových skalách Českého Švýcarska a letos jsme vyjeli ještě kousek dál na sever do Šluknovského výběžku. Hlavním cílem expedice bylo navštívit pár skalních hradů v údolí Křínice, pokochat se panoramatickými rozhledy z Luže, Vlčí Hory, Jedlové a dalších vrcholků Lužických hor, navštívit Jonsdorfu a Oybin v Sasku a v neposlední řadě najít pár kamenných křížů.
K lítosti své a jistě i mých druhů musím hned v úvodu konstatovat, že ačkoliv se nám náš itinerář podařilo naplnit téměř beze zbytku, moc jsme toho na svých cestách neviděli – celý ten skoro týden nás totiž doprovázela mlha, která nám rozhled omezovala v lepších případech na pár set metrů. V horších případech, které bohužel přicházely v momentech, kdy jsme se supěním vystoupali na nějaký vrchol s rozhlednou, byla viditelnost sotva pár metrů. Ale vezměme to raději chronologicky…
Tři křížky na cestě na Kamennou Horku
V úterý 15. listopadu jsme se v obvyklé sestavě – Ruda Voleman, Michal Špora a já – nalodili do Michalova „stříbrného draka“ a frčeli na sever. S krátkou zastávkou v Kadani, kde Ruda od své Leničky vyfasoval pár polibků a pekáč s perníkem. Slunko, které nám po ránu svítilo na cestu, kousíček za Kadaní zmizelo za závojem mlhy, která byla tak důkladná, že jsme toho z auta s výjimkou pár metrů silnice před námi moc neviděli. Na kraji Děčína jsme stavěli u nějakého supermarketu kvůli doplnění potravin, na výjezdu z města jsme pak zastavili na oběd. Restaurace Výpřež se sice tvářila docela hogo fogo a ceny měla srovnatelné s lepšími podniky na Václaváku, gulášová polévka ale za těch Kč 35 v žádném případě nestála.
Fiedlerův pomníček u Arnoltic
Itinerář počítal pro první den se čtyřmi křížky, ten první měl být hned za Děčínem na katastru obce Arnoltice severozápadně Bynovce na rovné lesní cestě zvané Alej. Popis přímo vyzýval k tomu, abychom se pohádali, kde nechat auto, nakonec jsme zaparkovali na kraji Bynovce, ale stejně tak jsme mohli zaparkovat v Arnolticích, kam jsme posléze tak jako tak došli, aniž bychom nějaký kříž objevili. Nepomohla ani rada místního znalce, lesáka a houbaře pana Smutného, a vůbec už nepomohly z internetu stažené fotky, na kterých stál křížek na hranici lesa a nějaké louky či pole. Žádný jsme nenašli a teprve z dodatečně získaných novějších fotek Františka Svobody mi došlo, že jsme ho měli před nosem schovaný v mlází, které tam za posledních pár let vyrostlo. Snad se sem ještě někdy vrátíme…
Úplně s prázdnou jsme ale z Arnoltic neodjížděli. V lese na místě, kde až k cestě dosahuje zhruba stometrový pás pole, jsme asi sto metrů od cesty na kraji lesa našli pěkný pomníček na místě, kde 6. září 1921 zemřel na infarkt sedlák Wilhelm Fiedler z Arnoltic.
Riedelův kříž u silnice do Srbské Kamenice
Další tři kříže jsme už našli bez nejmenších problémů. První dva v Růžové u bývalé hájovny Nový svět a na odbočce cesty k větrnému mlýnu na kopci Petřín a třetí u silnice z Růžové do Srbské Kamenice. Krásný, metr třicet vysoký pískovcový kříž s vrypem meče, několika menšími křížky a letopočtem 1792 podle lidové pověsti připomíná vraždu obchodníka Riedela z Markvartic, který tady byl při návratu ze Saska oloupen a zabit dvěma bratry. Poslední, co umírající Riedel na tomto světě viděl, byly dvě letící vrány, za kterými zvolal: „Vy vrány, buďte mými svědky!“ a vrány jeho vrahy nakonec také usvědčily. Za čas se totiž v Riedelově rodině konala svatba, na které byli hosty i oba zlotřilí bratři, a když jim zčistajasna nad hlavou proletěly dvě vrány, vykřikli: „Hle, Riedelovi svědci!“ a měli po ptákách. Moc pěkná pověst, že…
Riedelův kříž jsme fotili už s bleskem, k mlze se přidalo večerní šero a zbytek cesty na základnu už jsme jeli za tmy. Vrátili jsme se libereckou „třináctku“, ale jen na chvilku, hned za Českou Kamenicí jsme odbočili na Rumburk, přes Chřibskou a Rybniště dojeli do Krásné Lípy a celkem bez problémů dorazili na Kamennou Horku.
„Naše“ chalupa na Kamené Horce
Chalupa, ve které jsme bydleli, stála na kopci dobře půl druhého kilometru od centra města a dva kilometry od krásnolipské železniční zastávky. Byl to takový „dům dvou tváří“, pod novou střechou a za pěkně opraveným pláštěm domu se uvnitř skrýval dost zanedbaný interiér s minimálním vybavením. Celé hygienické zázemí tvořila „koupelna“ s umyvadlem, vanou a záchodem v jedné místnosti, která ani neměla dveře a od chodby byla oddělená hadrovým závěsem. Topili jsme v krbových kamnech, která ohřívala vodu na mytí a do radiátorů ve „společenské“ místnosti, a v kuchyni v podezřele vypadajícím sporáku s centimetrovými mezerami mezi pláty.
Zatímco strašidelně vyhlížející sporák se ukázal jako docela spolehlivé médium, ve kterém stačilo pomocí pár třísek založit oheň a za pět minut bylo teplo (zvládl jsem to i já, a to je co říct!), kamna druhý den našeho pobytu vypověděla službu. Nějaké čidlo či čerpadlo či čertvíco přestalo plnit svoje funkce, voda v systému přestala cirkulovat a bylo nutné volat majitele, aby to dal do pořádku. Jak jsme mohli taky dopadnout, nám pak večer barvitě předvedla reportáž TV NOVA o zkáze rodinného domu, ve kterém právě kvůli poruše čerpadla (nebo něčeho podobného) kotel opravdu vybuchl. Že byly naše životy ušetřeny je zásluhou Michala, který si nefunkčnosti toho našeho včas všiml.
Dobytí Luže obchvatem přes Sasko
Ve středu 16. listopadu jsme ráno po nezbytných peripetiích s hygienou a snídaní vyrazili do mlhy a po půl hodině došli na nádraží, kde nás výpravčí v červené čepici a s plácačkou potěšil sdělením, že pokud chceme cestovat vlakem do Grossschönau, nemusíme si kupovat „výhodnou“ přeshraniční jízdenku za Kč 300, kterou na můj dotaz stran možnosti cestování v oblasti Šluknovska doporučoval mailem blbec ozdobený funkcí mluvčího ČD. Jeli jsme za Kč 26, které jsme zaplatili ve vlaku, takže jsme každý ušetřili 274 koruny!
Tenhle vlak už neodjede
O Grossschönau dokážu říct jen to, že dráha vede úplně mimo zastavěnou část a nádraží je za městem právě v tom směru, kam jsme měli namířeno. Takže jsme neviděli ani staré tkalcovské domky s odstávkami zdobené kamennými portálky, ani barokní kostel z roku 1705, ba ani zdejší muzea věnovaná tkalcovství, výrobě damašku a motocyklům, což všechno doporučoval můj bedekr. Zato jsme viděli kousek za městem rozsáhlý areál Lesního koupaliště Waldstrandbad, které musí být v létě, soudě dle velikosti parkovacích ploch, navštěvované tisícovkami lidí. Před bránou do areálu stála parní lokomotiva s jedním vagonkem, na první pohled vypadala, že může každou chvilku odejet, ale jaksi jí chyběly koleje. Podle pavučin na ojnicích soudě tu stojí už pěkně dlouho…
Kachelstein a Schwedenkreuz
Šli jsme pak kus cesty lesem a když jsme vyšli na silnici, táhlo mě to doprava, zatímco Ruda tvrdil, že musíme doleva. Měl samozřejmě pravdu, jako ostatně vždycky, když dojde na orientaci v terénu, já bych na to přišel taky, ale až v první vesnici na té špatné straně. Šli jsme teda doleva a po pár stech metrech jsme skutečně kousek za osadou Saalendorf objevili malebnou skupinku dvou starobylých kamenů. Vedle smírčího kříže zvaného zde Schwedenkreuz je usazený starý hraniční kámen z poloviny 16. století, vymezující hranice mezi panstvím Nostizů a majetkem městem Žitavy. Na přední a zadní straně kamene jsou reliéfy erbů (Žitava má velké Z jako Zittau) a na bocích kamene jsou vytesány hluboké reliéfy křížů, takže kámen vzdáleně připomíná kachlová kamna a místní mu také říkají Kachelstein.
Další vzrušená debata stran směru cesty nastala, když jsme se po zhruba hodinovém strmém výstupu lesem octli na hřebeni, který já identifikoval jako sedlo pod Luží a chtěl jít po vrstevnici doleva, zatímco Rudolf proti vší logice tvrdil, že musíme jít doprava s kopce dolů a to slavné sedlo že je někde pod námi. Samozřejmě měl i tentokrát pravdu.
V sedle pod Luží, kde se sbíhá a křižuje několik výstupových cest na Luž z české i saské strany, je horská restaurace Rübezahlbaude, z čehož se dá usoudit, že německý Krakonoš není výhradním patronem jen pro Krkonoše, ale má v referátu i další horstva. Dali jsme si tam velmi dobré drážďanské pivo Feldschlöschen za 3.10 eura půllitr. Gurmán Rudolf si chtěl dát nějakou místní specialitu, „něco, co si doma nedá“, bylo tam přitom dost draho, takže do úvahy připadaly akorát polívky. Byly tam dvě zajímavé, jedna se jmenovala Bärlauchsuppe a druhá Apfel-Meerrettich-Suppe. Po dotazu u obsluhující slečny, jestli ta první polívka je skutečně medvědí, jsme se dozvěděli, že Bärlauch je v jakémsi bavorském nářečí česnek, což už tak exoticky neznělo, takže byla objednána polévka jablko-křenová. Donesli jasně červenou tekutinu, ve které plavala na měsíčky pokrájená jablka, chutnalo to překvapivě dobře (dostal jsem lžičku) a stálo to víc jak to pivo – tři eura čtyřicet.
Nejvyšší bod Lužických hor
Výstup na Luž jsme pak za odměnu podnikli ze saské strany, bylo to dost strmé, jako ostatně všechny výstupy v těchhle pidihorách. Nadmořskou výšku to má necelých 800 metrů, asi jako Kladská, ale převýšení stojí za to! Luž, německy die Lausche, je vyhledávaným cílem turistů z obou stran hranice už dobré dvě stovky let. Na vrcholku stával od roku 1823 skromný hostinec, který v roce 1882 nahradila „Lausche Baude“, unikátní tím, že stál na území dvou států. Hranice mezi rakousko-uherským císařstvím a saským královstvím procházela prostředkem lokálu, kde se platilo jak rakouskými zlatkami, tak německými markami. Chata přežila obě světové války až do roku 1946, kdy „za nejasných okolností“ vyhořela do základů. Dneska jsou z ní k vidění jen zbytky základů upravené jako vyhlídková terasa, vedle straší nějaký telekomunikační stožár a mezitím na nejvyšším bodě hraniční kámen. Rozhled odtud je prý znamenitý, my toho kromě mlhy, ve které se ztrácely okolní kopce, moc neviděli…
Zpátky do civilizace jsme šli po české straně a po více než hodinovém sestupu přes Ptačinec a Lesné jsme dorazili do Jiřetína pod Jedlovou, odkud jsme chtěli jet do Krásné Lípy busem. Přímo u zastávky byla hospoda, kde jsme chutně a velice levně pojedli – Ruda s Michalem si dali guláš s knedlíkama za nějakých 45 korun a já plíčky na smetaně, které s osmi knedlíky přišly na neuvěřitelných 40 korun. Jídlo bylo skvělé, zato pivo tu asi dělají z košťat – po mnoha letech jsem na stole nechal nedopitou sklenici.
V Rybništi nás dohonila Rudova Lenička, která tu byla na kontrole benzínových pump, a tak jsme se na Kamennou Horku vezli jako páni v Octavii. Pěkná tečka za pěkným dnem!
Výročí „Sametové revoluce“ na Vlčí Hoře
Engelův kříž v Brtníkách
Dvaadvacet let od prvního dne listopadového převratu jsme ve čtvrtek 17. listopadu oslavili výstupem na Vlčí Horu. Předcházela mu cesta vlakem do Brtníků, kde jsme bez problémů našli krásný kříž neobvyklého tvaru. Alfred Koch, brtnický kronikář z první poloviny 20. století, zmiňuje událost, nad níž dodnes stydne krev v žilách: „Když v roce 1642 táhla přes Brtníky švédská vojska, byl cestou na osadu Panský chycen nevinný zahradník Engel a jako špión na výstrahu rozčtvrcen. Na místě jeho pohřbu byl pak místními obyvateli osazen smírčí kříž ve tvaru trojlístku.“
Ještě před druhou světovou válkou kvetoucí městečko Brtníky dostalo po roce 1945 tolik ran, že je s podivem, že to vůbec přežilo. Po vyhnání Němců se počet obyvatel snížil z předválečných dvanácti set na dnešních necelých tři sta, bylo zlikvidováno více jak sto obytných domů včetně vzácných kulturních památek a vrcholem všeho byla zkáza zdejšího barokního kostela sv. Martina, postaveného v letech 1714 až 1717. Unikátní stavba pyšnící se osmibokou věží byla v roce 1975 bez skrupulí zbořena. Na oficiálních webových stránkách obce Brtníky stojí psáno, že „ani v dobách válek a morových epidemií obec nezažila horší období, jako za čtyřicetileté vlády komunistů“.
Poněkud lepší osud měla kaple vystavěná Bratrstvem Nejsvětější Trojice v roce 1768 na místě bývalého větrného mlýna na dnešním Křížovém vrchu pár kroků od centra obce. Kaple i křížová cesta, postavená k ní v roce 1801, byly po válce rovněž těžce poničeny a ponechány osudu, ten ale byl natolik milosrdný, že bylo možné po listopadovém převratu celý areál obnovit.
V Brtníkách jsme navštívili také prodejnu smíšeného zboží s národnostně smíšenou obsluhou. Zatímco přímo v krámě obsluhovaly dvě místní babky, u kasy seděl a peníze počítal Vietnamec. Když jsem se ho zeptal, jak je spokojený s domorodým personálem, odpověděl mi bezvadnou češtinou s pražským akcentem: „Ale jo, ujde to.“ Dostal korunu diškrece a spokojeni jsme byli oba.
Rozhledna na Vlčí hoře
Vlčí hora, na kterou jsme bez větších problémů po necelé hodince vystoupili, je pouhých 581 nadmořských metrů vysoký kopec, na jehož skalnatém vrcholu stojí 19 metrů vysoká rozhledna, což dohromady dává rovných 600 metrů. Čtyřboká cihlová věž, postavená v roce 1889 podle plánu rumburského stavitele Josefa Hampela, nabízí překrásný kruhový rozhled do dalekého okolí, vidět jsou odtud nejenom výrazné vrcholky Lužických hor Luž, Jedlová a Studenec, ale i vzdálenější Růžovská hora, Děčínský Sněžník a stolové hory Saského Švýcarska a na severovýchodě hřebeny Ještědu, Jizerských hor a Krkonoš. Aspoň to stojí v turistickém průvodci, potvrdit to nemohu, my jsme přes mléčný závoj mlhy viděli prd.
Michal a Ruda na kótě 600 m
Rozhledna, která byla v předposledním roce minulého století a sto deset let po svém postavení pečlivě zrekonstruovaná, je dneska v péči krásnolipského Klubu českých turistů. Obsluhuje ji křepký stařík, který sem chodí ty čtyři kilometry z Krásné Lípy pěšky, v létě každý den a mimo sezonu jen o víkendech a svátcích, ale za každého počasí. Za potěšení rozhlédnout se z věže do mlhy jsme mu dali po patnácti korunách a Klub českých turistů jsme podpořili i nákupem rozličných pitomostí. Chlapík se nám na oplátku pochlubil šrámy, které utrpěl cestou do svého zaměstnání při pádech na pěšině „dlážděné“ kluzkým čedičovým kamením.
Pod Vlčí horou ve stejnojmenné vesnici jsme navštívili hospodu, kde jsem si dal cibulačku, kterou místní kuchař uvařil podle receptu na 1 díl vody 1 díl maggi plus pár kousků cibule, moc dobrá teda nebyla. Chlapci si dali jídlo, na které čekali dobrou hodinu, kterýmžto pádem vzal plán naší další cesty za svoje. Vynechali jsme křížový kámen pod Vlčí horou, Vlčí hrádek i romantické údolí Křínice a kráčeli nejkratší cestou do Kyjova, kde se naše cesty rozdělily. Michal se rozhodl jít rovnou domů na Kamennou Horku, zatímco náčelník a já jsme se vydali ke Kyjovskému hradu.
Cesta k němu je dnes vyznačená, na rozdíl od let sedmdesátých, kdy jsem tu byl na turistickém dálkovém pochodu Skalní hrady v Českém Švýcarsku v rámci plnění oblastního turistického odznaku Labské pískovce (ten mi pak i s bundou ukradli v Maďarsku). Tehdy byla celá oblast Českého Švýcarska, s výjimkou okolí Hřenska a Jetřichovic, pro širší veřejnost prakticky neznámá. Přístupové cesty, schody, lávky a žebříky, vybudované koncem 19. století a desítky let udržované místními Němci, byly po válce ve velice neutěšeném stavu a síť značených turistických cest podstatně řidší než dneska. Šli jsme po těch skalních hradech – kromě Kyjovského byly na trase ještě Chřibský, Brtnický a Vlčí – podle improvizovaného značení, které ad hoc vytvořili pořadatelé pochodu; jestli se nepletu, byly to pivní tácky přibité hřebíky na stromy.
Atmosféra hrádků, vystavěných v divočině skalních roklí na hranicích českého království před staletími bůhví kým a k bůhví proč, mě tenkrát dost vzala za srdce. Pořídil jsem si pak knížku, která se snažila vysvětlit tajemství jejich původu a smyslu, a udělalo mi velkou radost, že jsem se sem teď, v sedmašedesátém roce mého žití, mohl podívat. Ta radost byla ovšem vykoupená dost velkými svízeli, které provázely naší cestu na Kamennou Horku. Zelená značka, která nás měla dovést bezpečně až na základnu, se po pár stech metrech ztratila a protože nebylo, koho se zeptat (jak učinil Michal pár desítek minut před námi), nezbylo než spolehnout se na náčelníkův cit pro mapu a terén. Zamířili jsme do kopce přes pastviny cestou, která už ani cestou nebyla, ke skupince dvou stromů vysoko nad námi, a k naší nemalé radosti jsme na jednom z nich našli vybledlou turistickou značku a mezi stromy pahýl vysokého dřevěného kříže, odlomená ramena s hlavou v trávě pod ním. Byl to Klingebeckův kříž postavený tady jako dík za zázračné uzdravení prostřelené nohy panského myslivce a byli jsme u samoty Hely. Daleko před a nad námi svítila okna jakési chaloupky, a když jsme k ní v už úplné tmě podél lesa došli a zabouchali na dveře, ujistil nás majitel, udivený, kde jsme se tu vzali, že jsme na Kamenné Horce. Gott sei Dank…
Loading...
Napsat komentář