Mha přede mnou, mha za mnou,
aneb Pánská jízda v Lužických horách – II.

 94 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

Po výjezdech na Tachovsko, Domažlicko, Ašsko a do střední části Krušnohoří zamířila v roce 2011 Pánská jízda opět na sever Čech, kde jsme v roce 2004 naše pravidelná podzimní putování začínali. Tenkrát jsme ze své základny na Malé Skále vyráželi za krásami Českého ráje, rok nato jsme zkoumali krásy Českého Švýcarska a letos bylo naším cílem poznat Lužické hory. Kdo už má přečtený první díl této reportáže, ten ví, že největší překážkou na cestě k poznání byla mlha, a mlhou jsme se brodili i ve zbývajících třech dnech našeho pobytu ve Šluknovském výběžku.

Rumburk a Oybin aneb trocha historie nikoho nezabije

Rumburská "Svatá chýše"

V pátek 18. listopadu jsme se vydali automobilem do Saska. Ještě před tím, než jsme ve Varnsdorfu přejeli hranice, jsme se krátce zastavili v Rumburku a prohlédli si tamní slavnou Loretu. Kaple s ambity, která patří k nejkrásnějším Loretám u nás, byla postavená v prvním desetiletí 18. století podle plánů vídeňského architekta Johanna Lucase von Hildebrandta jako věrná kopie kaple v italském Loretu, který je podle náboženské tradice kopií domku, ve kterém v Nazaretu žila a malého Ježíše vychovávala Panna Maria a ve kterém zemřel svatý Josef. Jediným rozdílem, kterým se rumburská Loreta liší od italského originálu, je použitý materiál – místo mramoru je tady základním kamenem pískovec.
Chloubou rumburské Lorety, která je mimochodem nejsevernější Loretou v celé Evropě, je kromě „milostné sochy“ Černé Matky Boží Loretánské z roku 1694 sochařská výzdoba vnějších stěn „Svaté chýše“. Autorem postav a reliéfů je sochař Jan František Bienert ze Schirgiswalde, který tu vytvořil úchvatnou galerii proroků Jeremiáše, Ezechiela, Davida, Malachiáše, Mojžíše a Balaáma doplněnou sochami deseti Sibyl – libyjské, delfské, perské, kumánské, eritrejské a dalších.
Česko-saské hranice jsme překročili, nikoli bez problémů zaviněných opravami silnic, ve Varnsdorfu a vedení neomylným náčelníkovým citem pro mapu jsme bez problémů dojeli do Jonsdorfu. Počasí bylo – jak se ostatně dalo očekávat – mizerné. Proti předchozím dnům se oteplilo a přestal foukat studený vítr, čehož důsledkem bylo tání námrazy na stromech, takže v lese to vypadalo, že hustě prší. Na mlhu ovšem nemělo oteplení žádný vliv, ta nad lužickou krajinou ležela dál. Prošli jsme jeden ze tří návštěvnických okruhů zdejšího Skalního města, pokochali se pohledem na rozeklané vrcholky skal (pokud byly vidět) a obdivovali dílo středověkých kameníků, kteří tady v roce 1560 zde začali těžit pískovec na výrobu mlýnských kamenů. Do roku 1918, kdy byla těžba ukončena, tu několik lomů, od nejstaršího „Medvědího“ (Bärloch) až po největší a nejhlubší „Černou díru“ (Schwarzer Loch), ke které vede do skalního masivu vytesaná snad dvacet metrů hluboká přístupová cesta.

Pískovcové varhany v Jonsdorfu

Z výtvorů přírody mě zaujal útvar nazvaný příznačně Varhany (Orgel). Velké krystaly poskládané ze šestibokých sloupců jsou pozůstatkem vulkanické činnosti, ale nejsou to, jak by se dalo čekat, ztuhlé průniky lávy. Píšťaly „varhan“ jsou z pískovce, který takto efektně popraskal vlivem obrovského žáru a následného prudkého ochlazení.
Po prohlídce skalního města jonsdorfského jsme popojeli pár kilometrů dál do městečka Kurort Oybin. Tuhle zastávku jsem do itineráře navrhl já sám, v hlubokém přesvědčení, že jsem tu už kdysi byl a že je tady je na co koukat, jenže na místě jsem musel konstatovat, že jsem se pěkně sekl. Asi se mi v makovici pospojovalo několik výletů, mohl v tom hrát roli Koenigstein nebo jiná podobná skalní pevnost v Saském Švýcarsku, v Oybinu jsem ale určitě nikdy nebyl. To, co je tady k vidění, bych si na sto procent zapamatoval.

V ruinách císařského paláce

Ruiny hradu a kláštera Oybin se rozkládají na vrcholu mohutného pískovcového skalního bloku převyšujícího údolí, v němž se rozkládá městečko Oybin, snad o padesát metrů. Skála byla osídlená už v 11. století, nejstarší prokazatelné stopy po opevnění jsou zachovány na severní vrcholové plošině a pocházejí ze 13. století, se stavbou hradu pak tady začal v roce 1311 Heinrich von Leipa, tedy Jindřich z (České) Lípy. V roce 1364 začala stavba císařského paláce, kterou nařídil císař Karel IV., o němž se dneska spousta lidí u nás domnívá, že byl v první řadě český král a vlastenec, „otec vlasti“, a císařem Svaté říše římské že byl jaksi na vedlejší úvazek. Svého paláce si ale moc neužil, už v roce 1369 založil na Oybinu klášter celestýnů, kterému dal do vínku právě císařský palác, zatímco fortifikace s obytnou věží zůstaly součástí královského hradu.
Komplex hradu a kláštera na vysoké strmé skále byl ve své době nedobytný, o čemž se přesvědčili i husité. Těm se poté, co se po smrti Václava IV. při volbě nového českého krále celá Horní Lužice postavila za Zikmunda, podařilo zpustošit Žitavu i celý kraj okolo, ale oybinský hrad se jim dobýt nepovedlo. Pokoušeli se o to marně i poté, co byl na Oybinu v roce 1421 uložený poklad pražské svatovítské katedrály. Naposledy na Oybin zaútočili ještě v září 1429, ale opět marně – Němci český poklad před českými loupežníky uchránili…

Ruiny klášterního kostela

Centrem kláštera byl kostel, jehož ruiny dodnes budí úctu a údiv před uměním středověkých stavitelů katedrál. Kostel, na jehož stavbě se podílely špičky pražské chrámové stavební školy Petra Parléře, byl vestavěný přímo do skalního masivu; dvě třetiny jižní stěny, zhruba 25 metrů jsou vytesány ze skály, která byla až koncem 15. století od hlavního masivu oddělena vytesaným ochozem (materiál, který zde odtěžili, použili stavitelé na založení hřbitova). Monumentální chrám byl dokončený v roce 1384, vysvěcený byl 6. listopadu k poctě Svatého Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Celestýna pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna.
Postupný úpadek kláštera nastal za reformace, kdy celestýni postupně vymírali a noví se nehlásili, takže v září 1555 tu zůstal poslední mnich Gottschalck. Klášterní život se pak pokusili oživit jezuité, ale když seznali marnost svého počínání, v roce 1562 z Oybinu odešli. Klášter i s hradem pak koupilo město Žitava, ale 24. března 1577 přišel konec všech snah cokoli s komplexem udělat. Za velké bouře do kláštera uhodil blesk a následným obrovským požárem byly všechny budovy do základů zničeny. Zkázu pak dokonalo 14. května 1681 zřícení velké skály z vrcholu masivu, které za oběť padla hradní věž i několik domů v městečku pod hradem.
Na Oybin jsme vystoupali posíleni bratwurstem z bufetu pod hradem, který nám zřejmě dodal i nadpřirozenou schopnost projít do areálu turniketem, kterým se jinak chodí ven. Abychom nedělali Čechům ostudu, hned jsme se za tuhle hanebnost sami udali, zaplatili vstupné a vešli správným vchodem doprovázeni díky dveřníka, který šel porouchaný turniket opravit. Návštěva se samozřejmě za ta čtyři eura, co tam vybírají, bohatě vyplatí. Strávili jsme na vršku jistě víc než hodinu, a prošmejdili všechno, co se prošmejdit dalo. Nevím, jak koho z mých druhů, ale mně nejvíc dostal pohled na kostelní ruiny z jižní vrcholové plošiny; ještě nikdy jsem neměl možnost vidět pečlivě propracované detaily kružby gotických oken takhle zblízka…
Sto roků před námi byl na Oybinu Franz Kafka. Na pohlednici, kterou odtud poslal Elli a Karlovi Hermannovým, píše: „Zabloudil jsem do Saska, což tady na hranicích není žádný div,“ o nějakou náhodu či zbloudění ale určitě nešlo. Na pohlednici Maxi Brodovi pak poslal pohled z místní restaurace, kde píše: „Zde na vrchu Oybinu sedí na 200 mrzutých hostí, v poměru k tomu píšu své pohlednice ještě jako jižan. Ale jen pohlednice, článek zatím nemám.“ Nám bylo potěšení popatřit na dvě stovky mrzutých Němců odepřeno, restaurace byla zavřená, a tak jsme se vrátili „domů“. Den jsme zakončili v prý jediné slušné restauraci v Krásné Lípě, kde jsem si dal uzený jazyk s bramboráčky a listovým špenátem a tři plzně.

Přes tři kopce kolem Jiřetína

Mlha nás provázela i v sobotu 19. listopadu, kdy jsme měli v plánu zdolat poslední kopce letošního itineráře. Cestovali jsme vlakem do Jiřetína pod Jedlovou, nad kterým se vypínají hned tři.

Apoštol Petr spící v zahradě Getsemanské

Křížová hora je sám o sobě nevysoký vrch přímo nad obcí, který přitom svou nadmořskou výškou 563 metry převyšuje Jiřetín o víc jak sto metrů. Na vrcholku je kaple Povýšení sv. Kříže, ke které vede křížová cesta, vysvěcená v září 1764. Dole na začátku je výjev ze zahrady Getsemanské se sochami spících apoštolů Petra, Jakuba a Jana a modlícího se Ježíše, nad tím jedenáct zděných kapliček s reliéfními výjevy z posledního dne Kristova života a úplně nahoře kaple Povýšení sv. Kříže a kaplička božího hrobu. Areál doplňují dvě novější sochy z let 1859/60, vlevo od Křížové cesty Ecce homo sedícího Ježíše s trnovou korunou a vedle kaple socha Panny Marie. Obě jsou dílem rumburského sochaře Jakoba Groha, jména autora reliéfů Křížové cesty jsem nikde nenašel, všechny běžně přístupné prameny uvádějí jen, že dílo nechal postavit jiřetínský farář Gottfried Liessner. Asi opisují jeden od druhého, stejně jsem se právě zachoval i já…
Jedlová, která je se svými 774 metry nadmořské výšky třetím nejvyšším vrcholem Lužických hor, se jmenuje podle jedlového lesa, který svahy téhle hory pokrýval ještě v poslední dekádě 19. století. Rozhled z vršku je prý úžasný, za jasného počasí jsou prý odtud vidět i tak vzdálené hory, jako jsou Ještěd, Kozákov a Bezděz, České středohoří s Hazmburkem, Milešovkou, Říp a dokonce i Sněžka. Od roku 1891 stojí na vrcholku Jedlové skoro 30 metrů vysoká rozhledna, jedna z nejhezčích v Česku. Mohutná kamenná s vyhlídkovou plošinou ve výšce 23 metry měla za komunistů namále, koncem 60. let se v neudržované věži zřítilo schodiště a nebýt změny poměrů po roce 1989, asi bychom tu dneska našli jen hromadu trosek. Záchrana přišla za pět minut dvanáct a tak byla 3. července 1993 rozhledna podruhé slavnostně otevřena.
Panoramatický rozhled, který podle historických záznamů obdivoval i císař Josef II., když Jedlovou navštívil v září 1779, nám byl ovšem odepřen, mlha byla taková, že jsme rozhlednu viděli, až když jsme byli nějakých deset metrů od ní. Stoupat na věž jsme si tedy odepřeli a místo toho navštívili hostinec pod ní, kde jsem si dal pivo a topinky s nějakou čalamádou. Všechno zlé je pro něco dobré, mlha nás aspoň ušetřila pohledu na obludnou padesátimetrovou telekomunikační věž, která všem romantikům bolestně připomíná, že hory už tu dneska nejsou pro lidi.

Mlhou zahalený Schillerův pomníček na Jedlové

V husté mlze byl snadno k přehlédnutí i pomníček, který na vrcholku Jedlové postavili k poctě Friedricha Schillera v roce stého výročí jeho smrti. Památník odhalený v neděli 25. června 1905 byl poskládaný z kamenů pocházejících z obcí v širokém okolí, do největšího byla zasazená oválná deska s básníkovým portrétem a bronzová deska s věnováním. V dobovém tisku se psalo, že pomník připomíná návštěvu básníka na vrcholu Jedlové, Schiller však tady nikdy nebyl a je víc než pravděpodobné, že o existenci téhle hory neměl ani tušení. Jako všechno německé, i tenhle pomníček se stal po roce 1945 obětí státem podporovaného vandalismu, obnovený byl až v roce 1996.
Do třetice všeho mlhavého jsme ten den stoupali na Tolštejn, 670 metrů vysoký skalnatý suk se zříceninou hradu na vršku. Hrad byl pravděpodobně postaven už ve druhé polovině 13. století, první relevantní zmínka o něm ale pochází až z roku 1337, kdy vojska hornolužických měst ztrestala zdejší posádku za loupeživé výpravy na Žitavsko. Jako pevnost, která měla pomoci uzavřít Švédům cestu do nitra Čech, sloužil Tolštejn ještě za třicetileté války, Švédové ale hrad dobyli, zapálili a do základů vyhořelý ponechali jeho osudu.
Od poloviny 19. století se pak ruiny Tolštejna staly vyhledávaným cílem turistů, mezi kterými byly i hlavy pomazané, jako arcivévoda Ferdinand Habsburský nebo saský korunní princ a pozdější král Friedrich August. V roce 1892 poctil Tolštejn svou návštěvou tehdy sedmnáctiletý básník Rainer Maria Rilke, o 119 let později naše trojice. Hrad, nevím proč, Rudolfa nesmírně lákal, asi si o něm přečetl něco, co já ne, protože mně byl docela lhostejný.
Čekání na zpáteční vlak si Ruda s Michalem krátili posezením v nějaké jiřetínské knajpě, mně se nějak neudělalo dobře a rozhodl jsem se svůj zažívací trakt uklidnit chůzí. Sebral jsem se a šel pěšky nějakých šest sedm kilometrů na vlak do Rybniště. Nádraží v Rybništi stojí už téměř půl druhého století, první vlak sem přijel v roce 1869. Před nádražím hospoda a přímo na nádraží bufet, co víc si člověk na cestách může přát. Zvolil jsem bufet, kde jsem si dal grog, donesli mi ho jako v interhotelu – sklenice s horkou vodou, velký panák rumu, cukr a citron, vše na kovovém tácku a dohromady za pětadvacet korun.

Dva křížky  na cestě domů

Torzo kamenného kříže pod Vlčí horou

Cestu domů v neděli 20. listopadu jsme si prodloužili zajížďkou ke dvěma pěkným kamenným křížkům. První jsme našli podle popisu Františka Svobody v lese pod Vlčí horou na cestě k Plačlivým kamenům a druhý kousek od silnice u železniční zastávky Velký Šenov. Pak jsme se rozjeli domů, kam nás také spolehlivý šofér Michal ve svém stříbrném draku v pořádku dovezl. Pánská jízda 2011, pro mne vzhledem k věku možná už poslední, skončila.

Další fotky z Pánské jízdy