Pánská jízda na lovu smírčích křížů – I.

 104 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

Na podzim 2008,  na den přesně dva roky po slavné Pánské jízdě na Tachovsko, vyrazila z Karlových Varů na výpravu do okrajových končin české kotliny další expedice. Namířeno měla na Chodsko a hlavním cílem bylo poznání jižní části Českého lesa a dobytí nejvyššího vrcholu tohoto pozoruhodného pohoří, 1042 metry vysokého Čerchova.
Činnost expedice se měla řídit itinerářem, který speciálně pro tuto akci vypracoval benjamínek expedičního sboru, ostatními členy výpravy familiárně zvaný Ludánek. Aby nedocházelo k roztržkám, stanovil itinerář tuto subordinaci: Vůdce expedice – emeritní redaktor Jiří Linhart, desátník – emeritní profesor Michal Špora, člen expedice – redaktor Rudolf Voleman.
Základnou expedice, která měla na svou činnost vyměřených pět dnů od pátku 14. do úterka 18. listopadu, byl zámek v Trhanově a zatímco v samotném Českém lese se počítalo s přesuny hlavně pěšky, pro cestu z Karlových Varů do Trhanova a z Trhanova do Karlových Varů byl po zralé úvaze zvolen automobil. Abychom byli konkrétní, tak na řadě předchozích akcí osvědčený a všestranně spolehlivý automobil pana profesora.

Kapitola první pojednává o tom, co zajímavého jsme viděli na cestě do Trhanova, a proč se městečko ležící na Hamerském potoce jmenuje Brod nad Tichou

Oproti původnímu rozvrhu jsme z Varů vyrazili už ráno a bylo na mně, abych připravil na tento den nějaký program. Abych ukojil svou vášeň a rozšířil si sbírku smírčích křížů, navrhl jsem trasu, na které jich mělo být ne méně, než šest, což ostatní účastníci výpravy bez remcání akceptovali.

První zastávku jsme udělali v Plané, která měla ještě nedávno k nevůli tamního obyvatelstva přídomek „u Mariánských Lázní“. Dějiny města, ležící mezi třemi pohořími, Českým lesem, Slavkovským lesem a Tepelskou vrchovinou, se píší už od roku 1251 a mezi řadou historických památek jsou zde k nalezení i dva pěkné smírčí kříže.

Planá - kříž u silnice do Konstantinových Lázní

První kříž, stojící pár stovek metrů za městem u silnice do Konstantinových Lázní, jsme nakonec objevili celkem snadno, nejvíce potíží nám přitom dělalo trefit v husté mlze tu správnou silnici. Teorie o původu kříže se poněkud rozcházejí. Podle jedné se k němu, podobně jako k jiným křížům v okolí, vztahuje pověst o zavraždění Žida, podle jiné stojí na místě, kde se srpy posekaly dvě žárlivé děvečky. Masivní, 120 cm vysoký kříž byl na konci 19. století už zcela zapadlý do země a musel být vykopán a znovu vztyčen.

Mlha, která v době naší návštěvy ležela nad Planou jako bílá deka, byla taky příčinou, proč jsme se s emeritním profesorem Šporou vůbec neobtěžovali vylézt na plánskou rozhlednu. Vystoupil na ní jen nejmladší člen expedice redaktor Voleman, a to jen proto, aby nám oznámil, co jsme věděli i bez něho. Že je z vršku vidět akorát prd…

Planá - kříž v uličce Na Sádkách

Druhý křížek v Plané stojí v uličce Na Sádkách pod kamennou opěrnou zídkou poněkud necitlivě zasazený do betonové „zámkové“ dlažby. Podle místní pověsti stojí na místě, kde zabil francouzský kapitán chlapce, který mu neuhnul z cesty, pravděpodobnější ale bude nějaká souvislost s kupcem, o které svědčí symbol kupeckých vah vysekaný na čele kříže.

Hned první vesnice za Planou směrem na Plzeň se jmenuje Brod nad Tichou, což je taky jedna z mnoha geografických záhad. Říčka, na které obec leží, je totiž dlouhá třiatřicet kilometrů a Tichá ji přitom říkají právě jen tady. Pramení jihovýchodně od vrchu Čupřina v Českém lese jako Hamerský potok, po zhruba dvou kilometrech vtéká do Bavorska, kde mu říkají Hammerbach nebo Lohbach, protéká Mähringem a u Treppensteinu se, už opět jako Hamerský potok, vrací do Čech. Před Broumovem se do něho sice zleva vlévá potok Tichá, ale Hamerský potok si dál udržuje svoje jméno až k Plané. Pod ní se na mapě zčistajasna objevuje jméno Tichá, ale ne na dlouho; do Mže se u osady s příznačným jménem Ústí vlévá už zase Hamerský potok.

Brod nad Tichou - sv. Jan Nepomucký

Brod nad Tichou, nevelká obec o něco více než dvou stech duších, písemně zmiňovaná už v roce 1243, se může pochlubit několika málo pamětihodnostmi. Na návrší nad říčkou se vypíná pěkný barokní kostel sv. Jakuba obklopený hřbitovem a fara, která vznikla přestavbou někdejší tvrze, areál je ovšem dosti zanedbaný a celé místo má trochu tísnivou atmosféru. U mostu přes Tichou stojí na nevysokém soklu pěkný Jan Nepomucký, polychromovaná barokní lidová plastika, která taky jako by volala po restaurování. Na druhé straně cesty řetězem ke stromu přikovaná kadibudka s odpadní rourou vyvedenou přímo do řeky.

V Boru, kde podobně jako v Plané místní odmítají zažitý přídomek „u Tachova“, nás má na zámku čekat paní Kortanová, která nám slíbila otevřít vstup na věž, v této roční době už pro veřejnost uzavřenou. Vlídná kastelánka nás nakonec nejenom pustila na věž, ale ukázala nám i zrestaurované zámecké komnaty a na rozloučenou nás obdarovala prospekty a brožurkami.

Freska v kapli sv. Vavřince

Nejkrásnějším objektem zámku je kaple sv. Vavřince, doložená zde už ve 14. století, která svou dnešní podobu získala koncem 15. století. V interiéru se zachovaly nejenom pozdně gotické sklípkové klenby, ale i renesanční malby, přes svojí vybledlost pořád ještě krásné. Unikátní sklípková klenba z počátku 16. století, sestávající ze čtyřcípých hvězdic svedených do centrálního osmibokého kamenného pilíře, se zachovala i v přízemním sále nazývaném dnes podle původních majitelů zámku Švamberským. Za časů komunistické hrůzovlády byl v zámku internát a ve Švamberském sále jídelna, dnes se tady město pořádá všelijaké trachtace, při kterých se pan starosta a jeho svita převlékají do gotických oblečků.

Dominantou zámku i města Boru je mohutná, 50 metrů vysoká válcová věž o průměru pomalu deset metrů při tloušťce zdí ve spodních podlažích půl čtvrtého metru. Je dnes jedinou stavbou celého areálu, která si zachovala svou původní gotickou podobu, již u ostatních staveb nenávratně setřely pozdější přestavby. Rozhled z věže, resp. z ochozu nacházejícího se 30 metrů nad zemí, je úchvatný, zvlášť když je hezky, což v době naší návštěvy bylo.

Bor - kříž před zámkem

V Boru stávaly dva smírčí kříže, oba ale byly v 60. letech minulého století zničeny při stavbě garáží. Zajímavý křížek s uraženým ramenem, který zdobí parčík před zámeckou věží, zde byl instalován teprve v roce 2006; původně stával v polích mezi Ostrovem a Novou Hospodou, kde mu hrozilo zničení v důsledku stavebních úprav terénu. Vedle něj stojící kamenná stéla s reliéfem labutě odkazuje na Švamberky, nezřetelný letopočet začíná číslicí 17.., o které se mi nepodařilo zjistit nic relevantního.

Oběd v Boru jsme si dali v samoobslužné jídelně na náměstí, která kdysi sloužila jako závodní jídelna Státního statku. Pan redaktor Voleman kdesi vyčetl, že se tady vařilo 12000 obědů denně, což mi připadá jako pitomost. Buď se spletli o jednu a možná i o dvě nuly, nebo to Ludánek blbě přečetl. V roce 1991 napočítali v Boru 2700 obyvatel, a to by znamenalo něco víc jak čtyři obědy na každého z nich včetně nemluvňat. Eventuálně by musel do Boru na jídlo dojíždět každý pátý z asi 50 tisíc obyvatel celého okresu Tachov.

S plnými žaludky jsme vyrazili na další cestu a že jedeme blbě jsme si uvědomili až na rozcestí, kde kdysi stával vykřičený motorest Kadrnožka, v 90. letech vypálený ve válce zdejších pasáckých gangů. Druhý pokus vyjet z Boru správným směrem ale vyšel a Újezd svatého Kříže jsme už našli zcela bez problémů.

Vesnice, která byla od roku 1480 majetkem Lamingenů z Albenreutu, se původně nazývala Újezd v Chodech a zdejší lid patřil k přimdským Chodům. Dominantami obce jsou původně gotický farní kostel Nalezení sv. Kříže, po kterém dostal Újezd svůj přívlastek, a vzácně zachovalá jednopatrová ranně barokní fara ze 17. století. Dnešní podoba kostela, který byl patrně postaven někdy koncem 14. století, je výsledkem barokní přestavby po třicetileté válce, kdy také byl patrně do průčelí věže kostela zazděn smírčí kříž.

Újezd sv. Kříže

Újezd musel být pěknou a bohatou vesnicí, ve které bylo před válkou pět hostinců, dva obchody, mlýn, dva kováři, dvě kapely a ve 124 popisných číslech tu žilo 631 obyvatel. Po válce začal úpadek, který vyvrcholil v roce 1978 demolicí zdejšího ranně barokního zámečku. Smutným pomníkem nové doby jsou ruiny posledního ze zdejších hostinců na křižovatce, kde odbočuje cesta do Starého Kramolína. Na téhle silnici, lemované většinou pěkně upravenými rekreačními staveními, je na zahradě za domem čp. 33 pěkný smírčí kříž, který sem byl přenesen v roce 2001 od cesty do Hostouně. Majiteli pozemku, bez jehož svolení jsme na zahradu vnikli, se tímto omlouváme…