Kapitola druhá pojednává o zámku v Trhanově a o tom, jak pan redaktor Voleman v hospodě U Jána poučil plzeňského sládka o kvalitách piva
Zámek v Trhanově, který měl být pro nejbližší čtyři noci naším domovem, dal v letech 1676 až 1677 postavit svobodný pán Volf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu. Do českých dějin vešel jako brutální potlačitel chodské vzpoury, známý Jiráskův Lomikar. Jeho triumf nad Chody, domáhajícími se svých práv, vyvrcholil 28. listopadu 1695 popravou chodského vůdce Jana Sladkého Koziny, který byl v Plzni oběšen. Pod šibenicí prý Lomikara pozval „do roka a do dne na Boží súd“ a ejhle – skoro přesně rok nato ho na jeho zámku 1. listopadu 1696 trefil šlak a důvěřiví Chodové si dodnes vyprávějí, že pro něho přišel Kozinův duch.
Pohled z okna trhanovského zámku
Lomikarův zámek, původně prostá jednoposchoďová stavba, dostal svou dnešní podobu v roce 1810, kdy jej tehdejší majitel, rakouský státní kancléř a ministr zahraničí Jan Filip Stadion, nechal při opravě po požáru rozšířit a zvýšit o druhé poschodí. Moc se přitom nešetřilo, světlá výška jednotlivých podlaží je jistě šest metrů, takže okna ve druhém patře byla nad úrovní hlavní římsy vedle stojícího kostela.
Zámek, ve kterém se v roce 1853 narodil jeden ze zakladatelů české lékařské vědy prof. Josef Thomayer, dneska slouží dětem jako škola v přírodě. Ubytování nám poskytl celkem luxusní, každý z nás měl svou komnatu s hajzlíkem a sprchovým koutem, co více si přát. Můj pokojík měl dvě okna, z jednoho bylo vidět do ulice na krámek, u kterého si ráno dávali dostaveníčko místní opilci a snídali lahvoňe, ze druhého jsem viděl střechu kostela s věží, na které každých 15 minut odbíjely hodiny. V pokojíku vedle mě spal Michal, Ludánkova jizba, ve které jsme společně snídávali, byla od našich oddělena širokým schodištěm. Vlídný pan správec nám také zapojil nesmírně výkonnou ledničku, ve které všechno zmrzlo na kost.
Po příjezdu a ubytování jsme se odebrali na „welcome drink“ do místní restaurace „U Jána“, vyzdobené věrnými kopiemi obrazů Jaroslava Špillara, nejvýznamnějšího malíře Chodska. Nebyl to Chod rodem, nýbrž „konvertita“. Pocházel z Plzně, studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Maxmiliána Pirnera, už jako jednadvacetiletý vystavoval v roce 1890 v Rudolfinu, ale pak propadl kouzlu zdejšího kraje a lidu a usídlil se na Chodsku. „Zamiloval si Chodsko opravdově. Té lásce přinesl velkou oběť. Zřekl se velkoměstského života, přepychu, pohodlí, kaváren. Zahrabal se v chodské vsi a spokojil se s jejím prostým životem. Studoval Chodsko, pozoroval, maloval. Modely pro své obrazy hledal při každé příležitosti… Stýkal se s prostým lidem u muziky v hospodách, při slavnostech, o přástkách a dračkách, na poli, na pastvě a na těchto svých toulkách se naučil lidu rozumět, poznávat jeho duši a milovat jej,“ napsal o Špillarovi významný chodský etnograf a spisovatel, rodák z Klenčí pod Čerchovem Jindřich Šimon Baar.
Usadili jsme se pod obrazem, který by klidně mohl viset v muzeu dějin dělnického, či spíše rolnického hnutí. Na poli, které se hemží robotujícími Chody, přihrblý dráb s cynickým úsměškem na rtech a s rákoskou v ruce nutí ženu s nemluvnětem u prsu, aby nechala kojení a dala se do práce. Na protější stěně viselo plátno komponované tak trochu ve stylu Brožíkova Husa před koncilem a zobrazující Kozinu hájícího odvěká práva svého lidu před zlotřilým Lomikarem. Aby bylo na první pohled jasné, kdo je zde tou negativní postavou, má Lomikar na palici zrzavou paruku.
Sotva jsme v téhle pinakotéce do sebe překlopili pár žejdlíků, přišla k našemu stolu dáma, která se představila jako majitelka hostince a pozvala nás na sál, kde právě probíhala prezentace nového produktu plzeňských pivovarů. Hlavní roli při tom hrál pán, který se představil jako obchodní či marketingový sládek a novou jedenáctku Gambrinus Excelent velebil slovy i obrazem jako nejlepší výtvor pod sluncem. Aby dodal svým argumentům váhu, nechal každému z přítomných natočit půllitr, což já osobně přivítal, neboť už léta zastávám názor, že málokterý nápoj se svou chutí vyrovná pivu, které platí někdo jiný. Zato u mých druhů s novým pivem narazili, nejvíce u pana redaktora Volemana, který se s nesmírným opovržením vyjádřil zejména o způsobu, jakým ten zázrak čepují za pomoci jakéhosi plynu. Poučil potom slovutného sládka o tom, že nejlepší pivo bývalo za starých časů, kdy se kolem každé hospody rozléhalo poňafávání kompresoru a přitahovalo pivaře stejně, jako svíčka za večerního šera přitahuje zmateně poletující hmyz. Zahanbený sládek už se po tomto extempore k našemu stolu neodvážil a raději vyhlásil písemný test s řadou otázek týkajících se odkazu boha Gambrina. Přestože ani jeden z nás tří nedokázal správně uhádnout ani polovinu otázek, vyhráli jsme všichni rozličné žertovné čepice ve tvaru fotbalových míčů a s nimi na hlavách se odebrali do Lomikarova zámku na kutě.
Loading...
Napsat komentář