Pánská jízda na lovu smírčích křížů – III.

Kapitola třetí líčí strastiplnou cestu na Čerchov a zklamání, které nás tam čekalo

Výstup na nejvyšší vrchol Českého lesa, 1042 metry vysoký Čerchov, nezačal v sobotu ráno moc slavně, neboť Michal Špora sebou na rovné asfaltové cestě praštil tak, že si roztrhl kalhoty, což ho pochopitelně trochu rozhodilo. Naštěstí se mu brzo podařilo zakoupit nějakou leukoplast a díru, kterou mu táhlo na kolínko, zalátat.

Michal fotí křížový kámen v Chodově

V Chodově, který navazuje na Trhanov tak, že dopravní značky konec Trhanova a začátek Chodova jsou na jednom sloupku, jsou dva smírčí kříže a oba velmi snadno k nalezení. První je nevelká, asi 70 cm vysoká kamenná deska s reliéfem kříže nedaleko pomníku padlým v 1. světové válce, který zde nechal v roce 1922 postavit spolek divadelních ochotníků Kozina. Mezi více jak dvacítkou jmen je i Josef Tomajer, snad někdo z přízně slavného lékaře. Na křížku je vytesán letopočet 1674 a pod ním kleště, kovadlina a kladivo. Údajně byl zde postaven na památku kováře Kobeše, kterého zabili Lomikarovi drábové, jiná pověst ale praví, že Kobeš tady zmrzl, když se vracel z hospody.

Chodov - Křížový kámen u Husova pomníku

Druhý křížek je o pár desítek metrů výše v miniaturním parčíku u památníku Mistra Jana Husa. Rozeklaný a ne příliš pečlivě opracovaný blok kamene s reliéfem nepravidelného kříže původně stával v zahradě domu U Hyjtnanů, údajně na hrobě ruských vojáků padlých za napoleonských válek.

Pec pod Čerchovem, kam jsme z Chodova došli po celkem pohodlné cestě kolem malebného lesního rybníka Mlýnečku, vznikla poměrně pozdě, až v polovině 17. století, kdy tady majitel trhanovského panství Maxmilian Laminger, no ano, dobrodinec Lomikar, zřídil železárnu. Na výrobu dřevěného uhlí, potřebného pro tavbu železných rud, padly v okolí celé hektary lesů s mohutnými stromy, starými i několik set let. Na počátku 19. století se výroba železa přestala vyplácet, vysoká pec byla zbořena a přestavěna na sklářskou, která až do roku 1860 vyráběla tabulové a zrcadlové sklo. Někdejší průmyslový charakter obce dnes připomíná jen vysoký železný kříž na návsi, vykovaný z posledního železa, které se v Peci vytavilo…

Kaple sv. Prokopa v Peci

Nejzajímavějším objektem současné Pece je dřevorubecká kaple svatého Prokopa, kterou zde nechal postavit nejvýznamnější zdejší rodák, „chodský básník a národopisec profesor phil. Dr. Jan František Hruška“. Celých deset let prý mu trvalo, než získat dost peněz na její stavbu, která pak trvala skoro přesně rok – pracovat se začalo 16. července 1908 a 4. července 1909 byla kaple vysvěcena. Nad vchodem je vyobrazen dobrotivý Bůh při orbě, přičemž do pluhu má zapřaženého čerta.

Další pamětihodností Pece je vilka, kterou si tu v roce 1902 postavil nám už dobře známý „král chodských malířů“ Jaroslav Špillar. Mezi její návštěvníky patřily i dost významné osobnosti, jako třeba Mikoláš Aleš, Jindřich Jindřich nebo Jindřich Šimon Baar, svou svatební cestu zde prožil i Alfons Mucha. Poslední uživatelkou Špillarova ateliéru byla až do své smrti v roce 1994 malířka Ludmila Jiřincová. Na zahrádce dosud stojí prosklená maringotka s nápisem Pojízdný ateliér malíře Jaroslava Špillara. Kousek výš odbočuje ze silnice „Špillarovi stezka“, krátká, ale o to strmější zkratka k posledním stavením této obce.

Čerchov - tady se zastavil čas

Jestliže z Trhanova do Pece to šlo sice do kopečka, ale celkem pohodlně, za Pecí všechna legrace přestala. Pět kilometrů nepřetržitého strmého stoupání, mírnějších úseků, kde si mé artrózou sužované klouby mohly trochu odpočinout, méně než šafránu. A když už jsme byli konečně nahoře, musel jsem konstatovat, že jsme se sem trmáceli úplně zbytečně. Výhled, na který jsme se těšili, se nekonal. Vršek byl zahalen mlhou hustou tak, že pomalu nebyla vidět ani rozhledna. Jediný klad to mělo, že nebyl moc vidět ani shluk hnusných baráků v různém stadiu rozkladu, které tu straší jako pozůstatek někdejších kasáren.

Občerstvili jsme se v krčmě, kde celkem ošklivé prostředí podivně kontrastovalo s vlídností a ochotou obsluhy, a vydali se na cestu dolů do Capartic a odtud dál na Výhledy. Pod lesem na horním konci velice strmé louky se tyčí pomník Jindřicha Šimona Baara. Stojí na místě, odkud je prý vidět nejen celé Domažlicko, ale i Kdyně, Klatovy a velký kus Bavorska. My to štěstí neměli, viděli jsme s bídou 300 metrů na dolní konec louky, krajina dál se ztrácela v mlžném oparu.

Dvanáct metrů vysoký kamenný pomník s nadživotní bronzovou sochou Jindřicha Šimona s knihou v ruce byl postavený v roce 1933, ale moc dlouho na svém místě nepobyl. Za německé okupace byl zbořen a kámen z něho posloužil jako materiál na stavbu mlékárny v nedalekém Waldmünchenu. Sochu se naštěstí podařilo zachránit, válku přečkala ukrytá na Chodském hradě v Domažlicích a v roce 1947 se vrátila na znovupostavený pomník.

Pár desítek metrů pod Baarem jsme se zastavili na polévku (skvělou!) a pivo v hotelu Výhledy, jehož původní podobu s vysokou mansardovou střechou setřela novodobá přestavba. Uvnitř selská jizba plná všelijakého starožitného haraburdí a nad tím plastová střešní okénka. No co, proti gustu žádný dišputát…

Cestou z Výhledů se náš až dosud ukázněný šik rozdrobil, pan redaktor Voleman totiž ještě „musel“ ze „studijních důvodů“ navštívit krčmu U Makové panenky v Chodově, takže do Trhanova jsme došli s panem profesorem sami a trojka se sešla až večer U Jána…