Do Kadaně za Servítem (který nebyl žádný vůl)


Jen pár kroků na sever od historického centra města Kadaně, zhruba v  místech, kde jsou na starých mapách zakresleny jakési Taneční zahrady (Tanzgarten), stojí v ulici 5. května důstovná budova, označená v průčelí nad hlavním vchodem výrazným nápisem ZEMĚDĚLSKÁ ŠKOLA. Vlevo od toho vchodu je pak umístěná paměstní deska, zasazená sem na počest prvního poválečného ředitele tohodle vzdělávacího ústavu RNDr. Miroslava Servíta. Právě za ním jsme se do Kadaně vypravili.

Z pamětní desky shlíží RNDr. Miroslav Servít jako poněkud přísný pán

Nevím jak komu, ale člověku mé generace, která dospívala v první polovině 60. let minulého století, při zaslechnutí jména Servít okamžitě naskočí asociace s nápisem, který tenkrát „zdobil“ záchody všech hospod nejprve v okolí areálu ČVUT v Dejvicích, pak po celé Praze, až se, podobně jako dnes koronavirus, rozšířil po celé republice a nakonec i po celém světe. Nejznámější českou latrinálii „Servít je vůl“ bylo v té době možné číst na toaletách v Louvru i madridském Pradu, v (západo)berlínské i newyorské podzemní dráze, na vrcholku Gerlachovského (tehdy ovšem ještě Stalinova) štítu v Tatrách, na Eiffelově věži v Paříži a na mnoha dalších místech světa.

Jméno Servít znal tehdy snad úplně každý, komu ale patří, tušilo jen pár zasvěcenců z ČVUT. Zbytek národa (včetně mé maličkosti) považoval Servíta za jakousi mýtickou bytost, něco mezi Praotcem Čechem, sněžným mužem Yettim a Járou da Cimrmanem. A najednou – jaká radost – on ten Servít skutečně existoval! Samozřejmě mi ta poněkud pochybná radost, že jsem v Kadani odhalil Servítovu  pravou identitu, vydržela jen tak dlouho, dokud jsem nezjistil, že jsem vedle jak ta jedle. První poválečný ředitel kadaňské rolnické školy má totiž s tím Servítem z pražských záchodků společné akorát to příjmení a jinak vůbec nic.

Miroslav Servít se narodil 17. prosince 1886 v Kuklenách u Hradce Králové, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a prakticky celý život působil jako středoškolský učitel. Nejprve na Vyšší hospodářské škole v Hořicích v Podkrkonoší, kde byl v roce 1925 zvolen ředitelem, a později na Rolnické škole v Kuklenách, kde byl v roce 1936 jmenován ředitelem a v této funkci vydržel až do roku 1943, kdy byl z politických důvodů předčasně penzionován.

Justus Liebig měl v roce 1945 namále…

Současně se svou prací pedagogickou se věnoval i vědecké činnosti. Už v Hořicích vedl nově založenou zemědělskou výzkumnou stanici, kde se zabýval zušlechťováním hospodářských rostlin, zejména hořického ječmene, pšenice a hořického ovsa, byl členem Československé botanické společnosti a z pověření Ministerstva zemědělství pořádal odborné kurzy pro sedláky a rolníky. Jeho životní láskou i osudem se staly lišejníky, byl (a dodnes je!) považován za jednoho z nejvýznamnějších českých badatelů v oborech morfologie a ekologie lišejníků, řas, mechů a mikromycet.

Po druhé světové válce se RNDr. Servít vrátil k pedagogické činnosti a v říjnu roku 1945 byl jmenován ředitelem Vyšší rolnické školy v Kadani. Už v roce 1948 se ale dostal do sporů s nově nastoleným komunistickým režimem, které vyvrcholily v roce 1950 jeho druhým vyhazovem z politických důvodů. Aby se vůbec nějak uživil, přijal místo učitele v jednotřídce v Petlerech u Klášterce nad Ohří, a aby toho ponížení nebylo málo, dělal tam navíc i školníka i uklízečku. Nadále přitom externě spolupracoval s Československou akademií věd a  publikoval svá životní díla, monografii „Československé lišejníky čeledi verrucariaceae“ (1953) a jako spoluautor i „Klíč k určování lišejníků“ (1956).

… a za to, že doposud stojí na svém místě, může být dr. Servítovi vděčný i lékař a agronom Albrecht Theer

Po několika letech strávených v Petlerech se Miroslav Servít vrátil domů do Podkrkonoší, kde 6. dubna 1959 v Libonicích u Hořic zemřel. Přibližně dva roky před tím, než se v Praze na veřejných záchodcích v Dejvicích objevil první zaznamenaný nápis „Servít je vůl“.

Při pátrání po identitě RNDr. Miroslava Servíta jsem narazil i na jednu historku, která dokazuje, že tenhle Servít nejenže nebyl žádný vůl, ale že šlo o čestného a nesmírně statečného člověka. V parkovém prostranství před školou, na které v Kadani řediteloval, byly v červnu roku 1905 vztyčeny sochy významných německých vědců, lékaře a průkopníka agronomie Albrechta Daniela Thaera (1752-1828) a autora teorie minerální výživy rostlin, agrochemika Justuse von Liebiga (1803-1873). Za to, že tam dodnes stojí, vděčí oba slovutní pánové právě RNDr. Servítovi. On jediný se totiž dokázal v roce 1945 postavit na odpor zdivočelému davu českých „vlastenců“, kteří se s krumpáči a palicemi přišli po vyhrané válce vypořádat se sochami nenáviděných Němců, a zabránil tak jejich zničení.

Dnes Miroslav Servít na obě sochy shlíží z pamětní desky, umístěné na zdi školy v roce 1999, a spolu s nimi vítá už bůhvíkolikátou generaci studentů, kteří se dnes ve škole vzdělávají nejenom v oborech farmář a zahradnické práce, ale i v oborech zemědělství dost vzdálených, jako jsou například kadeřník, prodavač, obráběč kovů, zedník anebo kuchař a číšník. Až půjdete kolem, smekněte, prosím, ten pán si to určitě zaslouží!

Další fotky z Kadaně a z cesty do Kadaně

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)