Kolem Ptačí hory nad Krásnou Lípou


Ten kousek Krušných hor kolem Krásné Lípy, to bývala jeden čas taková moje „srdeční záležitost“. Jezdívali jsme tam s Maruškou pravidelně několikrát do roka, neboť tam žili její rodiče, a domů jsme si vozili houby, borůvky a brusinky, kterých bylo v okolních lesích vždycky dost. Od doby, co jsme se usadili v Lokti, dostal ale před Krušnými horami přednost Slavkovský les a Krásná Lípa se z našich vandrovních plánů nenápadně vytratila. Že jsme se tam vydali právě v tomhle koronavirovém čase, zavinil mail, ve kterém se přítel Ruda pídil po osudu zdejších „morových“ Božích muk z roku 1680. Že prý jestli je někdo neukradl, neboť je jeho bratr na místě nemohl najít. Takové výzvě nešlo odolat, a tak jsme holt poslední dubnovou neděli odjeli na Lípu.

„Morová“ Boží muka a Martin s tátou v roce 2009

Kdy jsem byl u toho „morového“ sloupku poprvé, si už nepamatuji, naposledy to bylo v srpnu 2009, kdy jsem tam kromě jiných zavedl i svého adoptivního vnuka Martina, který byl s námi i tentokrát. Sloupková Boží muka zakončená jetelovým křížem stojí nepochybně stále na svém místě, to místo se ale dost podstatně proměnilo. Zatímco před těmi 11 lety stál uprostřed vzrostlého lesa a hledání bylo poněkud svízelné, neboť na víc jak deset metrů delší vzdálenost byl mezi stromy snadno k přehlédnutí, stojí nyní na okraji paseky a nejméně ze tří stran je vidět na sto metrů. Paseku má na svědomí nejspíš nějaké povětří, je dost zázrak, že to ta státem chráněná památka přežila…

O jedenáct let starší Martin na stejném místě

Kdo a kdy tady ta Boží muka postavil, se nejspíš nikdy nedozvíme. V místní tradici byla (jak uvádí Dreayhausen) označována jako „morový kříž“ (Pestkreuz), v české literatuře je uváděn jako „sloup postavený na památku rodiny, která zemřela na mor“ (smircikrize.euweb), případně jako „svědectví jedné z lidských tragédií, při níž vymřela část obyvatel Krásné Lípy“ (Mapa tajemných míst Karlovarsko). Mor sice v roce 1680 v Čechách řádil, zdejšího kraje se ale nejspíš nedotkl; archivy a matriky zemřelých z té doby prý v té době v okolí Krásné Lípy žádnou tragédii s větším počtem nebožtíků neuvádějí.

Sloupek stojí v nadmořské výšce necelých 800 metrů v zalesněném prostoru asi 250 metrů západně od silnice ze Šindelové na Přebuz. Kdysi tudy vedla cesta k  samotě Stahlerovy domy (Stahlerhäuser, cca 1,5 km dál na severozápad), zaniklé, jako spousta dalších, před tři čtvrtě stoletím po „odsunu“ zdejšího obyvatelstva. Dnes je celý prostor zbrázděný „cestami“, které tu napáchala těžká mechanizace při likvidaci lesní kalamity, jak to tu bude vypadat za další  tři čtvrtiny století, si nedokážu představit…

Soudobá móda stavění kamenných mužíků na místě zaniklé osady Vogeldorf

Na východ od silnice se rozprostírá prostorná, víc jak desetihektarová louka, po které snadno dojdeme na vrchol Ptačí hory (827 m n. m.). Kdysi se jmenovala Hüttenberg (na starých mapách Hütten Berg), snad podle toho, že tady byla od poloviny 16. století v provozu sklářská huť (výroba v ní skončila po třicetileté válce). Kolem dokola a nejspíš i na temeni téhle nevýrazné hory se rozkládala vesnice, které se říkalo Vogeldorf (uvádí se i Vogelsdorf či Vogldorf), po druhé světové válce přejmenovaná na Ptačí. Počeštění, jako u mnoha dalších obcí v tomto kraji, přišlo poněkud s křížkem po funuse, vesnici se po „odsunu“ zdejších Němců nepodařilo dosídlit a během pár let zpustla a zanikla. Zůstaly tu jen zbytky zídek sestavených na mezích bývalých políček z kamenů, které po staletí ze země vyorávaly pilné ruce zdejších hospodářů, na několika místech pak se dochovaly zbytky základů jejich chalup a tu a tam ještě rostou dávno už zplaněné ovocné stromy. Naprostý klid, který tu panuje, ruší jen zpěv ptáků, kteří tomuto místu dali jméno – prý se sem slétali proto, že tady prý hojně rostly mimořádně chutné jeřabiny.

Z více než stovky domů, které tu stály před válkou, zbylo opravdu pramálo

Vogeldorf nebyl nijak velké sídlo, ale taky žádná samota. Po roce 1900 nikdy neklesl počet obyvatel pod tři stovky, v roce 1939 jich tu napočítali ve 114 domech 363, ještě v lednu 1946 tu žilo v 72 domech 282 lidí, zato v listopadu 1948 už žádný. Život tady určitě nebyl lehký, zemědělství moc nevynášelo, práce v lese taky nebyla extra výnosná, a tak chlapi docházeli za prací do železáren v Šindelové a Rotavě a ženské zase do česárny vlny v Nejdku. Na přilepšenou měli domácí výrobu – soustružení perleti, krajkářství a chov kanárků. Ve statistikách z roku 1939 se ve Vogldorfu uvádí 56 lidí zaměstnaných v zemědělství, 112 v průmyslu, 16 v obchodech a 52 v různých řemeslech. Uživily se tu tři hostince, dva obchody, mlýn s pekařstvím a vé zboží sem dodávali i dva přespolní pekaři a jeden řezník.  V pestré paletě řemeslníků najdeme dva truhláře, tesaře, dva zedníky, jednoho ševce, jednoho příštipkáře a krejčího pro muže i ženy. O společenský život se staraly sbor dobrovolných hasičů, střelecký spolek a dvanáctičlenná dechovka s kapelníkem Rudolfem Möschlem. V kronice obce je jako významný den zaznamenaný 5. únor 1930, kdy zde musel nouzově přistát aeroplán letecké školy z Schleißheimu poblíž Mnichova; dvouplošník s registračním číslem D 1584 dosedl na zem v 10.15 necelých 200 metrů od školy.

Maruška s Martinem a Britou na vrcholku Ptačí hory

Možná i zde žili před válkou nějací nacisté, politicky byla ale obec dost vlevo. Při posledních volbách před válkou tady jednoznačně zvítězili komunisté, kteří dostali 46,5% hlasů, dalších 16,3% voličů dalo hlas sociálním demokratům a jen 37,2%  volilo henleinovce (v celém politickém okrese Nejdek ovšem Henleinova strana dostala 68,5%, sociální demokracie 19,5% a KSČ jen 10,5%). Bez ohledu na svoje přesvědčení ovšem museli muži z Vogeldorfu nejprve do války, kde jich z 90 odvedených do Wehrmachtu 30 padlo, a po válce byli i se svými  ženami a dětmi z rodných chalup nelítostně vyhnáni. Takové holt bylo 20. století…

Dnes je oblast kolem Ptačí hory po většinu roku oázou klidu a míru, pravděpodobnost, že tady někoho potkáte, se limitně blíží nule. Jen občas se tu prý scházívá ta podivná subkultura lidiček vyžívajících se při technoparty, to prý si stěžují i lidé v pět kilometrů vzdálené Rotavě; my takové „štěstí“ ještě neměli a doufám, že nás ani nepotká. Místa kolem Ptačí hory miloval i Marušky táta, kterému jsem, jako všichni ostatní, říkal dědo, přestože nebyl ani o deset roků starší než já. Měl to tady tak rád, že si přál být tady po smrti rozptýlený, snad se mu to někdy splní, zatím ale odpočívá na hřbitově v Sokolově. Vzpomínali jsme na něj všichni tři, Maruška, jíž byl dobrým otcem, Martin, jemuž byl milujícím pradědečkem, i já, který jsem ho považoval za nejlepšího tchána, kterého se mi mohlo dostat.

Dřevouhelná vysoká pec v Šindelové po čtyřech letech oprav

Když už jsme byli na Lípě, nemohli jsme nenavštívit jedinečnou industriální památku, dřevouhelnou vysokou pec na výrobu surového železa v Šindelové. Připomínka někdejší slávy krušnohorského rudného dolování a hutnictví, svým významem srovnatelná s mimořádně zachovalou dřevouhelnou vysokou pecí Barbora v Jincích v Brdech či s torzem staré huti u Adamova na Blanensku, byla naposledy modernizovaná v první dekádě druhé poloviny 19. století, kdy dostala dodnes patrnou architektonickou podobu, moc slávy si v ní ale neužila. Za hospodářské krize v 70. letech 19. století byla v roce 1873 pro nerentabilitu zastavena. V provozu zůstaly akorát přilehlé válcovny plechu, což zase nebyl až tak bezvýznamný závod. Třeba za první světové války to byla jediná továrna na konzervárenský plech v celé monarchii, takže všechny rakouské konzervy byly vyrobeny z plechu ze Šindelové.

Další hospodářskou krizi na sklonku 20. let 20. století už ale šindelovské železárny nepřežily a v roce 1930 byla výroba ukončena i ve válcovně. Po krátké epizodě v letech 1939 – 1945, kdy závod pracoval pro válečné účely, bylo výrobní zařízení demontováno a odvezeno a železářská tradice v Šindelové skončila. Opuštěná huť chátrala, přilehlé budovy se částečně zřítily a celý areál postupně zarostl náletovými dřevinami. Záchrana přišla pět minut po dvanácté v roce 2016, kdy stát, který o tuhle jedinečnou památku neměl zájem, ji převedl do vlastnictví Spolku za zachování hutě v Šindelové. Spolek od té doby vyvíjí značné úsilí o záchranu huti a po čtyřech letech už je to vidět. Areál, který byl v době naší návštěvy uzavřený a bez živáčka, jsme poctivě obešli, kus práce, který se tady udělal, je v porování s tím, jak huť vypadala ještě před pěti roky, hodný obdivu. Doufám, že tady jsme nebyli naposledy…

Další fotky z výletu

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)