Loučení s podzimem v Arnoltově

Na poslední podzimní výlet v tomto roce 2018 jsme se s Britou vydali ve čtvrtek 29. listopadu. Že bude letos poslední, jsme ten den ale ještě netušili. Počasí totiž bylo přímo luxusní, z bezmračné oblohy se na nás smálo slunko a v naprostém bezvětří se dobře snášel i lehký mrazík kolem mínus pěti. Naším hlavním cílem byl zaniklý židovský hřbitov v Arnoltově, ke kterému dnes nevede žádná regulérní cesta a musí se dobře tři sta metrů přes pastviny, a tady nám ten mrazík přišel vysloveně vhod, neboť bažiny a louže, které tady byly na každém kroku, byly pěkně zamrzlé. Měli jsme prostě kliku, což mi došlo hned den nato. V pátek ráno začalo na promrzlou zem pršet a během pár desítek minut se celé Sokolovsko změnilo v životu nebezpečnou oblast, kde cesty byly schůdné akorát tak na bruslích a sjízdné už vůbec ne.

Cestu do Arnoltova vroubí alej staletých stromů

Naše pouť do Arnoltova začala v Kostelní Bříze, kam jsme se dopravili autobusem. Platil jsem celkem 22 korun, za sebe sedm a za Britu 15, což jsem bral jako nespravedlnost, ale nešť. Jeli jsme v tom busu skoro sami, kromě nás jen jedna starší paní a pak chlapík asi čtyřicetiletý, který se nahlas bavil s řidičem a celou cestu společně spílali cikánům. V Kostelní Bříze jsem si vyfotil před pár lety objevený románský reliéf na věži kostela a smírčí kříž dole pod zámkem s tím, že fotky někdy vyměním za ty, které jsem dělal před časem za podstatně horších světelných podmínek.

Cesta z Kostelní Břízy (Kirchenbirk) do Arnoltova (Arnoldsgrün nebo Arnitzgrün) vede prvních skoro 700 metrů po pastvinách a je po celé délce vroubená mnoha desítkami mohutných starých stromů a jméno Královská nebo Císařská alej ji rozhodně sluší. Krajina vůkol je dokonale liduprázdná, za celý den jsme nepotkali človíčka a neviděli ani krávy na pastvě. Nepochybnými znaky lidské činnosti v těchto končinách jsou akorát jakž takž udržované cesty a pak ty stromy, které takto samy od sebe rozhodně nevyrostly.

Veškeré dění v Arnoltově má už tři stovky let pod kontrolou mohutná lípa

Na další pěkné stromy jsme narazili už na katastru Arnoltova. Sotva jsme vyšli z lesa a ještě dříve, než jsme uviděli první střechy vesnice, nás uvítal starý javor, jehož výška „pouhých“ 18 a půl metru je poněkud neúměrná mohutnému kmeni o obvodu 420 centimetrů. Stojí pár metrů od cesty po pravé ruce ve směru do vsi, vlevo od cesty, ale o kus dál stojí další javor, o dva a půl metru dokonce vyšší, ale v kmeni o téměř 130 cm štíhlejší. Třetím krásným a státem chráněným stromem je „Lípa v Arnoltově“, přibližně třistaletá lípa velkolistá, která roste přímo v obci vlevo od silnice ke Kostelní Bříze. Cesta tady má slušný spád a lípa navíc roste na podezděném náspu, takže vypadá ještě vyšší, než 34 metry, které tady naměřili v roce 1995. Také ostatní rozměry budí úctu, koruna lípy je široká 21 m a a obvod kmene měří 477 cm.

Arnoltov sám je celkem nezajímavá vesnička s pouhými 26 adresami a čtyřicítkou trvale žijících obyvatel. Lidé se tu po staletí živili většinou zemědělstvím, ve druhé polovině 19. století se dokonce pustili do pěstování chmele, jeho kvalita ale nebyla nic moc, a tak toho zase nechali. Další zdroje obživy nacházeli zhruba od poloviny 19. století také v průmyslových provozech v okolí, nejčastěji v textilce v Libavském Údolí, v hnědouhelných dolech nebo ve sklárně v Dolním Rychnově. Naprostá většina obyvatel vesnice, kterých bylo před druhou světovou válkou kolem čtyř set, se hlásila k německé národnosti a velká část zdejších mužů bojovala v uniformách Wehrmachtu na mnoha frontách Evropy. Domů se jich už nikdy nevrátilo pětatřicet, což je na obec téhle velikosti až dost. Ani po válce neměl Arnoltov na růžích ustláno, neboť v důsledku odsunu vylidněná vesnice ležela na samé hranici nově vznikajícího Vojenského výcvikového prostoru Prameny. Totálnímu zničení, které bylo osudem většiny obcí v této části Slavkovského lesa, unikl Arnoltov jen díky tomu, že část obce zůstala mimo hranice prostoru.

Židovský hřbitov je dnes jedinou nemovitou památkou Arnltova

V celkem nezajímavé historii Arnoltova měli své místo i Židé. První se v obci objevili nejspíše už v první polovině 17. století, v roce 1724 tu žily čtyři židovské rodiny o 22 obyvatelích a komunita se rozrostla až ve druhé půli 18. století, kdy si zdejší židovská obec zřídila svou vlastní školu a dokonce i modlitebnu. Před rokem 1850 žilo ve vsi dvacet židovských rodin, pak ale jejich počet klesal a před koncem 19. století už Arnoltově není jediný. Jedinou dochovanou památkou na Židy v Arnoltově je dnes zarostlý malý hřbitůvek v březovém hájku nad Arnoltovem. Založený byl patrně v 18. století a pohřbívalo se na něm přibližně do 60. let 19. století. Na ploše 1888 m² vymezené žulovými sloupky, které v minulosti nesly plaňkový plot, se dnes nachází celkem 26 náhrobků, nejstarší z nich z roku 1833.

Hřbitov byl během druhé světové války poničený a od té doby není udržovaný, návštěvníků sem také nejspíš moc nezabloudí. Od jara do podzimu, kdy jsou pastviny plné dobytka, to myslím ani dost dobře nejde, jako cíl pro poslední výlet v roce je ovšem naprosto ideální. Strávili jsme tu klidných pár minut v rozjímání nad osudem národa, který z naší historie už nejspíš definitivně zmizel, a vydali se na čtyřkilometrovou pouť do Šabiny, odkud jsme se autobusem přepravili domů.