Vždycky je dobře dostát tradicím, a tak i letos vyrazila na svou podzimní pouť za historickými i přírodními památkami Česka naše Pánská jízda. Od listopadu 2004, kdy jsme si to namířili přes České středohoří do Českého ráje, jsem absentoval jen dvakrát: v roce 2007 jsem podzim strávil po operaci srdce ve Františkových Lázních a loni, teda v roce 2016 jsem tam byl na léčebném rehabilitačním pobytu podruhé. Do té doby jsme těch Pánských jízd absolvovali už jedenáct a navštívili postupně Český ráj, České Švýcarsko, Tachovsko, Chodsko, Ašsko, Krušné a Lužické hory a naposledy v roce 2015 východní Čechy s tehdy po delší době otevřeným opraveným Kuksem. Na „jubilejní“ dvanáctou Pánskou jsme vyjeli ve čtvrtek 16. listopadu na Rakovnicko.
Vyjeli jsme sice v tradiční sestavě – „náčelník“ Ruda Voleman, „desátník“ Michal Špora, Vláďa „Dědek“ Meistr a moje maličkost, ale netradičně ve dvou autech, neboť hlavně já jsem prosazoval názor, že už jsme dost staří na to, abychom se mačkali v jednom. Itinerář jsem navrhl tak, abychom cestou posbírali co nejvíc smírčích křížů, a protože mí společníci tu mojí křížkařskou posedlost vzali už dávno za svojí, byl itinerář jednohlasně schválen a dodržen.
„Celní kolo“ v Jesenici
Poprvé jsme stavěli v Jesenici před budovou tamního muzea, kde jsou vedle sebe usazeny dva smírčí kříže, které původně stávaly u dnes už zrušené cesty z Kosobudů k Račímu hradu (moji staří známí z července 2012). Podle místní pověsti připomínají smrtelný souboj dvou ovčáků znepřátelených kvůli rozdílné náboženské víře. Třetí kamenný kříž, respektive žulová kruhová stéla o průměru cca 65 cm s reliéfem berličkového kříže na líci a prostým řeckým křížem na zadní straně je usazena na jižním okraji obce naproti benzínové pumpě pod náspem silnice na Kralovice.
V prospektu naučné stezky „Ve stopách žuly – Okolím města Jesenice“ je tahle památka uvedená jako „celní kolo“ s vysvětlením, že „celním kolům bývá přisuzována funkce jakési informativní dopravní značky, která v 17. století měla upozorňovat na povinnost zaplatit za použití kolemjdoucí cesty clo“. Autor textu Roman Hartl se ovšem přiklání k daleko pravděpodobnějšímu vysvětlení, že „ve skutečnosti se jedná o zjednodušenou variantu německých středověkých památek, tzv. Mordwange, které sloužily jako pomníky nepřirozených a náhlých úmrtí, k nimž došlo na daném místě“.
Michal vytváří frotáž jesenického Celního kola
Jesenické „celní kolo“ bylo prvním objektem, který se Michal pokusil zobrazit výtvarnou technikou frotáže. Dosti zjednodušeně (výtvarníci jistě prominou) se to dá popsat tak, že se kámen s vyrytým reliéfem překryje jemným papírem (do jakého se třeba v cukrárnách balí dorty), na který se obraz z kamene přenese pomocí hubky nebo hadříku namočených v jemně mletém grafitu. Frotáží vytvořil Michal v průběhu letošní Pánské několik, poslední den našeho pobytu v Rakovníku nám udělal malou výstavku a musím říct, že výsledek jeho snažní mě velice mile překvapil.
Jesenicko bývalo, zejména ve druhé polovině 19. a v prvních desetiletích 20. století, oblastí známou těžbou kvalitní žuly. Kamenolomů bylo v okolí Jesenice nepočítaně a kamenický závod Jana Cingroše, založený v roce 1966, byl jedním z největších toho druhu v celé Evropě. Nejvýznamnějším uměleckým dílem vytvořeným z petrohradsko-jesenické žuly je monumentální, dvacet metrů vysoký pomník císařovny Marie Terezie, odhalený v roce 1988 ve Vídni, z inženýrských staveb je nejznámější (a patrně největší) most Legií (původně most Františka I.) u Národního divadla v Praze. Připomínkou zdejší kamenosochařské tradice je i sloup Nejsvětější Trojice na hlavním jesenickém náměstí, který zhotovila firma Jaroslava Pokorného z Krt (signováno Pokorny Gerten 1905).
Portál barokní fary vedle kostela sv. Petra a Pavla
Uprostřed města na nevysokém návrší stojí raně barokní kostel sv. Petra a Pavla, vystavěný na místě původního románského opevněného kostela, který v roce 1684 (spolu s farou, archivem, školou a dalšími 43 staveními) padl za oběť ničivému požáru města. Do dnešní podoby byl kostel přestavěný v roce 1725 podle plánu významného barokního architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Na ohradní zdi, která obklopuje areál kostela, jsou pěkné barokní sochy světců, vlevo jsou sv. Jan Křtitel a sv. Petr, uprostřed Panna Maria Immaculata stojící na zeměkouli obtočené hadem s jablkem v ústech a vpravo sv. Pavel a sv. Jan Nepomucký.
Záhadná deska s erbem v opěrné zdi pod kostelem sv. Petra a Pavla
Do opěrné zdi pod kostelem je zasazena kamenná deska s erbem, v horní části je hlava v přilbici s chocholem a v dolní polovině turnajový štít s těžko rozeznatelným symbolem zkřížených klíčů, tradičním atributem svatého Petra a součástí historického znaku města Jesenice. Prohlédnout si kostel zblízka nám nebylo dopřáno, vstupní brána do areálu je zamčená na řetěz, nicméně kostel na první pohled vypadá dost zpustle, a stejně tak vedle stojící pěkná barokní fara z roku 1760.
Torzo kamenného kříže v Oráčově
Další zastávku jsme udělali v Oráčově, vesnici o necelých čtyřech stovkách obyvatel známé svou věznicí, za minulého režimu určenou hlavně pro odsouzené za nedbalostní trestné činy; v době, kdy jsem se živil jako šofér v ČSAD, jí na vlastní kůži poznala řada mých kolegů. Vesnice působí dost zanedbaně, ostatně jako celé ty „vnitřní Sudety“, a není tu venkoncem nic k vidění. Stavěli jsme se tu akorát proto, že u silnice naproti domu číslo 104 stojí kamenný kříž. Že ten necelého půl metru vysoký a zubem času dokonale ohlodaný kámen bez ramen býval kamenným křížem, bych ovšem nikdy neřekl, kdybych se to nedozvěděl z literatury, podobu kříže ztratil zřejmě už dávno.
Hezčí ze dvou křížů u silnice z Václav do Řeřich
Třetí zastávkou v itineráři byla obec Václavy, ležící šest kilometrů jižně od silnice II/228 z Jesenice do Rakovníka. Miniaturní vesnička, která má jenom sedm desítek obyvatel, je přitom samosprávnou obcí s vlastním znakem, kde je na zeleném poli trs čtyř stříbrných václavek. Ve vsi samotné není lautr nic k vidění, zato u silnice na Řeřichy jsou dva mimořádně pěkné kamenné kříže. První stojí na kraji obce vlevo od cesty pár metrů od posledního stavení a druhý o nějakých dvě stě metrů dál u odbočky na Nový Dvůr. Jsou si navzájem dost podobné, velikostí, použitým kamenem i zpracováním, jako by měli jednoho a téhož autora. Na katastru obce Václavy je evidovaný ještě jeden kříž, materiálem jako by je vysekal stejný kameník. Na katastru obce Václavy se nachází ještě jeden kamenný kříž, měl by stát na kraji lesa u cesty odbočující ze silnice na Řeřichy přibližně mezi těmi dvěma křížky. Monolit ve tvaru řeckého kříže, rozbitý na čtyři kusy a dohromady sestavený s pomocí železných svorníků, jsme bohužel nenašli. Buď ho někdo ukradl, což je dost nepravděpodobné, nebo jsme pátrali na nesprávných místech, což je dneska v lesích poničených nedávnou vichřicí Herwart pravdě podobnější.
Že to s mojí orientační schopností jde tak nějak s kopce, jsem si ostatně ověřil hned vzápětí. Z Václav jsme si zajeli do nedalekého penzionu „Na statku“ v Šanově, který znal Ruda z nějakého svého „puťáku“, a velmi dobře a za slušné ceny jsme tam poobědvali. Další zastávka měla být v Senomatech, ale já blbec dal do navigace místo Senomat zase Václavy, odkud jsme vyjížděli a kam jsme se pak vedeni tím zázračným přístrojem zase vrátili. Kdybych se držel jako celý život mapy, nic podobného by se nestalo…
Více jak tři sta let stará zvonice u kostela v Senomatech
Senomaty, kam jsme po vítězném souboji s Alzheimerem asi s půlhodinovým zpožděním konečně dorazili, jsou sídlem s dobře osmisetletou historií, první písemná zmínka pochází z roku 1233. Obec o dvanácti stovkách obyvatel, která má statut městyse, se pyšní hned dvěma katolickými kostely. Hřbitovní kostel sv. Štěpána pochází z doby krátce před rokem 1562, později byl několikrát přestavěný, naposledy v roce 1884. O pěkných pár let starší je kostel sv. Vavřince na návsi, založený s vysokou pravděpodobností duchovní řádem německých rytířů, kterému ves Senomaty jako náhradu za škody, jež utrpěli při jeho vojenském tažení, věnoval v první polovině 13. století český král Václav I. Zajímavější než tenhle kostel, v průběhu staletí rovněž mnohokrát přestavěný, do současné podoby někdy na přelomu 19. a 20. století, je vedle stojící dřevěná zvonice s hrázděnou podezdívkou. Stavba, jakých je v Čechách málo a na Rakovnicku svého druhu jediná, byla údajně postavená už před bitvou na Bílé hoře a vydržela tak dlouho, protože její dřevěná konstrukce byla pospojovaná dřevěnými klínky bez použití železa. Zvonice je bohužel prázdná, zvony z let 1771 a 1774 byly zrekvírovány za 1. světové války, nové, které je nahradily, potkal stejný osud za 2. světové války, a třetí zvony si Senomatští už nikdy nepořídili.
Smírčí kříž v Senomatech
V Senomatech mají také jeden smírčí kříž, 80 cm vysoký monolit z načervenalého pískovce s rozpětím ramen 45 cm a dnes už sotva znatelným obrysem meče na čele. Dozadu nakloněný kámen je usazený v chodníku před domem čp. 131 na výjezdu z obce ve směru na Rakovník. O jeho původu existuje několik navzájem si odporujících teorií. Historik Rakovnicka Jan Renner ho považoval za starodávný mezník senomatských a rakovnických pozemků a soudil, že původně stál dál za městečkem směrem k Rakovníku, spisovatel a historik Zikmund Winter dal „hrubý kámen, jenž stesán jest v prostičkou podobu kříže“, do souvislosti s křestními obřady senomatských Českých bratří, a existuje i názor, že jde o „cyrilometodějský misijní kříž, lidově zvaný baba, jaké byly stavěny na úsvitě křesťanství v Čechách na místech, kde slovanští věrozvěsti kázali“. Názor, k němuž bych se přiklonil i já, je ten, že „několik století starý kříž je připomínkou zločinu, k němuž v těchto místech někdy v minulosti došlo, a symbol meče či dýky na něm představuje vražednou zbraň“.
Rozhledna na Senecké hoře v Pavlíkově
V Senomatech byla naše „křížová cesta“ naplněna, a protože jsme měli ještě spoustu času, rozhodli jsme se navštívit Pavlíkov. Obec, o které jsem slyšel poprvé v životě, má několik slavných rodáků, světlo světa zde například v roce 1902 spatřil český analytický a jaderný chemik a profesor Vysoké školy báňské v Ostravě Rudolf Jirkovský, o kterém jsem slyšel rovněž poprvé v životě. Vzpomínají jej tu jako „objevitele slavíkitu“, a to je třetí věc, o které jsem jaktěživ neslyšel a nic jsem se o ní nedozvěděl ani na místě. Až doma jsem se dočetl, že slavíkit je „zelenavě žlutý šesterečný nerost, hydratovaný síran železitý, který se vyskytuje v oxidační zóně sulfidických rud“. O tom, jaký má význam a k čemu se takový minerál používá, jsem už nepátral, stačilo mi chemické složení NaMg2Fe53+(SO4)7(OH)6.33H2O.
Daleko známějším pavlíkovským rodákem, než mineralog Jirkovský, je ovšem významný český grafik a malíř Jiří Anderle (*14. září 1936). V Pavlíkově ho připomíná stálá expozice, přenesená sem v roce 2014 z pražské Pelléovy vily. Je tady k vidění rozsáhlý soubor Anderlových obrazů, kreseb a grafik z období šedesáti let od roku 1954 do 2014, a také jeho sbírka několika desítek rituálních předmětů, masek a soch afrických domorodců. Můžete si tu za pár babek koupit reprodukce Anderlových grafik a na požádání vám tady také promítnou jeho krátký filmový portrét. Vstupné se nepočítá ve stokorunách, je dobrovolné, a za pár mincí vhozených do kasičky vám ještě pěkně poděkují.
Kdyby bylo lepší počasí, viděli bychom na obzoru hřeben Krušných hor
Asi největší atrakcí, jakou se může pochlubit Pavlíkov, je rozhledna otevřená v březnu 2015 na nedaleké Senecké hoře. Jedenadvacet a půl metru vysoká věž byla tady v nadmořské výšce 506 metrů vystavěná za pouhých osm měsíců podle projektu ing. arch. Eugena Točíka, který na osm metrů vysoký robustní podstavec z pohledového betonu postavil štíhlou dřevěnou konstrukci vlastní věže. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 18 metrů je za pěkného počasí vidět nejenom celá Křivoklátská pahorkatina, ale i Krušné a Doupovské hory a kopce Českého středohoří. My to štěstí neměli, vidět bylo sotva na pár desítek metrů, a tak jsme zase slezli dolů a mazali jsme k Rakovníku.
Ubytování jsme našli v penzionu Ludmila ve slepé uličce asi na půl cestě mezi rakovnickou Vysokou bránou a nákupním centrem TESCO, které jsou od sebe vzdálené necelý kilometr. Do historického centra města, kde se to jen hemžilo kavárnami, vinárnami, pivnicemi a podobnými kratochvilnými zařízeními, jsme to měli pár minut pěšky, čehož jsme hned první večer náležitě využili a nad žejdlíkem rakovnického Bakaláře detailně zhodnotili první den Pánské jízdy 2017.
Loading...
Napsat komentář