Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

Pánská jízda na východě Čech, den pátý:
Návštěva Gothardu a cesta domů

Loading

Nadešel den pátý, našeho „východního tažení“ den poslední, a abych se přiznal, ani mě nemrzelo, že už se jede domů. Ne, že by tahle „Pánská“ byla nějak proti mému gustu, to bychom si špatně rozuměli, bylo to totiž právě naopak. Těch zážitků a „divů spatřených“ bylo tolik, že toho bylo na mě najednou nějak moc, tak, že už jsem nebyl schopný vnímat další. Asi to tak má být, asi se má člověk z cesty vracet spíše přesycený, než nenajedený. Asi to tak cítili i moji souputníci a přátelé, protože zastávku na cestě domů jsme měli plánovanou jen jednu, a to v Hořicích. Vlastně se tak uzavírala naše východočeská okružní jízda za kamennými památkami, vždyť právě tady, na Gotthardu, jsme ji ve čtvrtek pozdě odpoledne návštěvou stálé expozice v Galerii plastik začínali. Teď jsme si, na rozloučenou s tímto krajem, vyhradili čas na prohlídku Sochařského parku.

Sochařský park na Gothardu v Hořicích

Sochařský park na Gothardu v Hořicích

Tradice těžby a zpracování kamene je v okolí Hořic dlouhá jistě několik staletí, největšímu rozmachu se těšila ve druhé polovině 19. století, kdy tady bylo v provozu kolem šesti desítek lomů. Do širšího povědomí veřejnosti se Hořice dostaly v roce 1884, kdy tady byla založena C. k. odborná škola kamenosochařská, tou dobou jediná svého druhu ve střední Evropě. Mezi desítkami jejích slavných absolventů má čestné místo Vladimír Preclík, který ovlivněn účastí na sochařském symposiu ve slovinském městečku Kostanjevica inicioval spolu s dalšími umělci vznik podobného symposia i v Hořicích. Nápad se ujal, a tak se v Hořicích od roku 1966 do roku 1969 uskutečnila čtyři setkání, na kterých pečlivě vybraní sochaři z tu i cizozemska vytvořili a na svahu vrchu sv. Gottharda instalovali prvních 27 nových soch.

Na další přírůstky si pak Sochařský park musel počkat dlouhých dvacet roků, neboť bolševik v normalizačním běsnění po roce 1969 symposia jednoduše zakázal. Obnovena byla až po roce 1989 a tradice pokračuje. Park na svazích Gotthardu, kde bylo během 16 symposií vztyčeno celkem 85 soch od 77 umělců z Evropy, Asie i Ameriky, byl dokončen v roce 2000, další se od té doby každým rokem rozrůstá v blízkosti lomu U sv. Josefa.

Riegrův obelisk aneb úctyhodných dvanáct metrů kamene

Riegrův obelisk aneb úctyhodných dvanáct metrů kamene

Na Gotthardu jsem byl v minulých letech už vícekrát a vždycky mě to tady bralo za srdce, tentokrát jsem byl ale jaksi „z formy“. Nějak jsem se nemohl dostat do správné nálady a vlastně jediné, co mě tu doopravdy zaujalo, nebyla žádná z moderních soch, ale více jak sto let starý Riegrův obelisk. Kamenný monolit o výšce 12 metrů a 40 centimetrů se v roce 1903 stal obdivovaným exponátem výstavy v Hořicích, kam ho jako důkaz zručnosti zdejších řemeslníků darovalo „I. výrobní družstvo samostatných živnostníků kamenických a sochařských v Újezdě Podhorním u Hořic“.

Přeprava ručně vylomeného kamene z lomu, vzdáleného od Hořic deset kilometrů, trvala celých čtrnáct dnů a byla velice složitá. Kromě jiného si vyžádala zpevnění celé řady silničních mostků. Náročného úkolu se úspěšně zhostil poslední z cechu hořických formanů Václav Jandera a musel přitom zapřáhnout rovný tucet párů koní a čtyři páry volů.

Do kamene vytesaný doklad o původu obelisku

Do kamene vytesaný doklad o původu obelisku

Teprve po výstavě bylo rozhodnuto o trvalé instalaci obelisku a volba padla na Gothard proto, že se právě z tohoto místa nejraději kochal pohledem na „svůj“ kraj poslanec za hořický okres František Ladislav Rieger. Samotná instalace byla rovněž těžce komplikovaná akce. Nahrubo opracovaný gigantický kámen byl nejprve hořickým stavebními mistry celých dvacet dnů s pomocí důmyslných ručních kladkostrojů postupně zvedán na třímetrový sokl, pak teprve byl opracován do finální podoby a v září 1907 slavnostně předán veřejnosti. Fotka tohohle úctyhodného díla byla tou poslední, kterou jsem si z téhle Pánské jízdy přivezl.

Zpáteční jízda z Hořic do Varů po stejné trase, jakou jsme jeli sem, byla stejně otravná, jako ta čtvrteční cesta z Varů do Hořic, stačí si rozkliknout reportáž z prvního dne a číst ji pěkně pozpátku. Nicméně vzhledem k tomu, že už jsem věděl, co na nás kde čeká, utíkala mi daleko lépe.
A jaká že byla bilance téhle „Pánské“? To nejhezčí, co jsme za těch pár dnů viděli a zažili, jsem se pokusil shrnout do pětidílné reportáže, kterou právě uzavírám. Pokud se týká kamenných křížů a křížových kamenů, které jsou pořád ještě mým největším „hobby“, přibylo v mých galeriích 21 nových položek: čtyři v okrese Jičín (všechny v Třebověticích), po dvou v okresech Kladno (ve Zvoleněvsi a Kamenném Mostě) a Náchod (v Josefově a Velichovkách) a 13 v okrese Trutnov (čtyři v Zábřezí, tři v Lanžově, dvě v Sedleci a po jedné v Malém Libotově, Doubravici, Horním Dehtově a Bílých Poličanech. Potěšily také četné nálezy historických kamenných mezníků v okolí Kuksu a v Malém Libotově a konečně i pěkný kamenný rozcestník v Dubenci. Byla to dobrá Pánská jízda…

Sdílejte tuto stránku:
Ohodnoťte článek:
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...

Předchozí

Pánská jízda na východě Čech, den čtvrtý:
Za kamennými kříži na jihu Trutnovska

Následující

Uplakaná adventní neděle ve Vogtlandu

1 Comment

  1. Vendis

    Příjemná tečka za pánskou jízdou. Škoda, že jsem ji nepřečetl před víkendem – projížděli jsme Hořicemi a o existenci sochařského parku neměli ani tušení! Blahopřeju k solidnímu přírůstku do Tvého katalogu, obávám se, že tohle trumfnout, to se jen tak někomu nepodaří 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© Jiří Linhart 2011 - 2024  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák