Po dvou pošmourných dnech jsme se v sobotu posledního října probudili do krásného slunného dne, což jsem já, známé to ranní ptáče, využil k průzkumu okolí našeho bydliště. Památek teda ve Hvězdě moc nemají, akorát kapličku z roku 1776 s poněkud předimenzovanou zvoničkou, která by se uplatnila i na daleko větším objektu, a pomník padlým z 1. světové války, kde je osm jmen a z toho pět Rindtů, dva Aloisové, Josef, Emil a Franz. Nechtěl bych být v kůži toho, kdo v osadě, tehdy se ještě jmenovala Stern, u Rindtů přebíral poštu. Než jsem se provětral, byli už mí kolegové po snídani, a nic nebránilo tomu, abychom se vydali na „horskou“ túru na krajinnou dominantu zdejšího kraje, 671 nadmořských metrů vysokou Zvičinu.
Start v Bílé Třemešné
Renesanční náhrobník z roku 1578 na zdi kostela sv. Jakuba staršího v Bílé Třemešné
Východiskem túry na kopec, z něhož prý je při dobrém počasí vidět až na Alpy, se nám stala Bílá Třemešná, obec o nějakých třinácti stovkách duší, a tedy něco mezi větší vesnicí a menším městem. Památná je tím, že ve zdejším zámku nalezl v letech 1626-28 před svým odchodem do vyhnanství útočiště Jan Ámos Komenský. Dominantou obce je původně gotický kostel sv. Jakuba staršího na mírném návrší nad dnešní návsí, zmiňovaný prvně už v roce 1387. Během husitských válek zpustlý byl v letech 1680-82 přestavěn do dnešní podoby. Na první pohled zaujme nepoměrem mezi vlastní stavbou a mohutnou věží, která vypadá, jako by byla bývala přistavěna k daleko většímu chrámu. Na jižní straně je do zdi kostela zazděný renesanční kamenný figurální náhrobník z roku 1578.
Výstup z Bílé Třemešné na Zvičinu není nijak namáhavý, i když převýšení tady dělá na čtyřech a půl kilometrech víc jak 300 metrů. Asi v polovině trasy se nám zjevil slušně velký hrázděný hotel Pod Zvičinou, postavený v roce 1886 u pramene léčivé vody, která dvacet let před tím, v roce 1866 pomáhala na nohy vojákům zraněným na východočeských bojištích za Prusko-rakouské vojny. Dneska je hotel středem rozsáhlého rekreačního komplexu s koupalištěm, hřištěm na tenis a lyžařskými vleky. Funguje také jako Infocentrum, kde si může každý (ověřeno autorem těchto řádek) po libosti brouzdat na internetu.
Masarykova studánka
Masarykovu studánku pod Zvičinou hlídá kamenný drak
Asi 500 metrů pod vrcholem Zvičiny se přímo na červeně značené turistické cestě nachází Masarykova studánka střežená kamenným drakem. Geneze téhle roztomilosti stojí za převyprávění:
„K sochařské výzdobě studánky byl vyzván prof. hořické kamenosochařské školy Václav Suchomel. Motivem je pohádkový drak, který v balvanech hlídá pramen čerstvé vody. Draka vytesali žáci školy pod vedením svého učitele v průběhu dvou let. Doprava hotového díla na místo nebyla snadná, neboť hlavní kus vážil 30 q. Stezka musela být v některých místech upravena a rozšířena. Na poslední části cesty byl celý náklad dopravován pomocí kladky, zvedáků a podkládáním plechů pod kola vozu, aby se nezabořila za nastalého deště do rozmoklé půdy nebo aby se vůz nezřítil z příkré stráně. Doprava trvala dva dny. V neděli 7. října 1923 o jedenácté hodině byla slavnostně Masarykova studánka předána veřejnosti za účasti 25 lidí.“
No nevyfoťte se u takového díla…
Kyselo v Raisově chatě
Barokní kostel sv. Jana Nepomuckého stojí na Zvičině od roku 1711
Na vrcholku Zvičiny, kam se dá snadno dojet i autem, stojí od roku 1891 horský hostinec rozhlednou, jejíž historie je dokladem pošetilostí, které v 19. století znepříjemňovaly společný život Čechů a Němců v jedné zemi. O povolení postavit si svou rozhlednu na Zvičině totiž požádali téměř současně jak čeští turisté z KČT ze Dvora Králové, tak Němci z krkonošského spolku v Hostinném. Čipernější byli Češi, kterým se podařilo koupit pozemek s hostincem, Němci se ale šance na vlastní rozhlednu nevzdali a v roce 1899 k ní dokonce za velké slávy nedaleko položili základní kámen. Zvičina se pak stala cílem rozličných národních i politických protestů a manifestací, které dospěly do neuvěřitelných obludností, když například Němci na severním okraji zvičinského hřbetu vysázeli les, který měl Čechům zabránit výhledu na „německé“ Krkonoše. Nakonec musely zasáhnout úřady mocnářství, které šalamounky, leč rázně zatrhly tipec oběma stranám a stavbu rozhledny nepovolily nikomu.
Spory o rozhlednu se nijak nedotkly vedle stojícího kamenného kostela sv. Jana Nepomuckého, který byl na vrcholu Zvičiny postavený v roce 1711 na místě původního dřevěného kostelíka z roku 1584 zasvěceného Janu Husovi. Současná podoba kostela je z roku 1877, kdy byl po požáru způsobeném zásahem bleskem na jaře roku 1873 opraven za peníze z veřejných sbírek. V kostele, který byl k mému překvapení otevřený, jsem zapálil svíčku za svoje blízké, podobně jako to dávno přede mnou jistě udělali Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben a další slavní poutníci na Zvičinu. V hostinci, k němuž byla v roce 1925, kdy už se Němci nemohli moc bránit, konečně přistavěná rozhledna, jsme si pak dopřáli krkonošské kyselo s pivem a občerstveni zatroubili k návratu.
Cesta, kterou jsme vraceli do údolí, byla, jak se ostatně dalo čekat, nepoměrně pohodlnější a také mnohem hezčí. Scházeli jsme jižním úbočím kopce kolem kapličky se sochou bílé Panny Marie s dítětem z roku 1838 do sedla pod Zvičinou a dál otevřeným terénem s pěknými výhledy do kraje zpátky do Bílé Třemešné. Tam právě vrcholily přípravy na jakýsi obecní Haloween a celá náves byla vyzdobena třílitrovými sklenicemi od okurek vybarvenými jako haloweenské dýně. Tenhle pohled jsme si rádi odepřeli, nalodili se do Michalovy Felicie a bez výčitek svědomí odfrčeli dál.
Les Království na Labi
Přehrada Les Království tak trochu připomíná Disneyland
Nejeli jsme dlouho, náš další cíl, vodní dílo Les Království, se nachází jen asi čtyři kilometry od Bílé Třemešné. Rozhodnutí o stavbě přehrady v úzkém údolí, jímž Labe prochází Kocléřovským hřbetem, padlo po ničivé povodni, která v roce 1897 zpustošila údolí Labe až po Pardubice, v roce 1903 se začal připravovat projekt, v roce 1910 se začalo stavět a po deseti letech, z nichž pět bylo neplánovaně válečných, byla v roce 1920 přehrada dokončena. Oblouková hráz, vyzděná z královédvorského pískovce, je v základu široká 37 a v koruně 7,2 metru, délka hráze v koruně je 218, maximální výška 41,1 a hloubka u hráze je asi 28 metrů. Vodní nádrž je dlouhá něco málo přes pět kilometrů a zatopená plocha dělá v běžném provozu 58,6 a maximálně 85 hektarů. Po napuštění byla vůbec největší vodní nádrží v tehdejším Československu, což už dávno samozřejmě neplatí.
Les Království patří k vyhledávaným cílům turistů, a jistě ne pro svoje technické parametry, ale pro své kvality estetické. Hráz totiž byla vystavěna v romantizujícím pseudogotickém slohu a v koruně doplněna dvěma branami s ozdobnými věžičkami. Obecně je považována za „nejkrásnější“ přehradu u nás, ne-li na světě, což nehodlám nikomu rozmlouvat, ale můj názor to není.
Zklamání v Josefově
Smírčí kříž na náměstí v Josefově
Přesuny autem namísto pěšky nám ušetřily tolik času, že jsme se rozhodli zajet si ještě do Josefova. Byl to můj nápad, těšil jsem se, bůhvíproč, na to kasárenské město s barokními fortifikacemi, ale ve výsledku jsem byl dost zklamaný. Ono toho ve městě samotném k vidění moc není, vybydlená kasárna, kam se podíváš, a navíc moji druhové, sotva jsme na náměstí vylezli z auta, spustili takový nářek, do jaké díry jsem je to zavlekl, že jsem změkl a z celého Josefova si prohlédl, a to ještě jen zvenku, jen mohutný posádkový empírový kostel Nanebevstoupení Páně. Postavený byl v letech 1805 až 1810 podle projektu, jaký byl prakticky beze změn použitý i v současně stavěném kostele Vzkříšení Páně v sesterské pevnosti Terezín, a vypadá tak trochu jako pevnost, V neomítnutých zdech z pískovcových kvádrů jsou jen v poměru k hmotě stavby malá okénka a ještě ke všemu hodně vysoko nad zemí, a obrovská okovaná vrata by se dobře vyjímala i v Kremlu. Interiér nám nebylo dovoleno navštívit, vlastně jsme se ani neměli kde a koho zeptat, ale je prý neobyčejně prostorný; udává se „50 kroků do délky a 24 kroků do šířky“, a vejdou se do něho pohodlně dva tisíce lidí.
Josefov se také může pochlubit dvěma pěknými kamennými kříži, my jsme si vyfotili akorát ten, který stojí na náměstí za kostelem. Druhý, který má být někde v parku na soutoku Labe a Metuje, jsme už raději ani nehledali. Josefovské zklamání nám pak vynahradila návštěva hřbitova v Jaroměři, kde je hned naproti vchodu umístěný barokní náhrobek zvaný Plačící žena od Matyáše Bernarda Brauna. Náhrobek ze světlého pískovce, který vysekal Braun v roce 1730 pro svou tchýni Anny Miseliusovou, je považovaný za nejjímavější sochu tchýně na světě. Na jaroměřském hřbitově, založeném v roce 1888, tedy rovných 150 let po Braunově smrti na sklonku 19. století, je samozřejmě jenom jeho kopie, ovšem i ta stojí za vidění.
Velichovky
Svatý Jan Nepomucký a křížový kámen neobvyklého tvaru u hřbitova ve Velichovkách
Z Jaroměře už jsme jeli rovnou „domů“ na Hvězdu s jedinou zastávkou ve Velichovkách. Nějakých půl roku před touhle „Pánskou“ běžel v televizi v cyklu dokumentů „Soukromé století“ film „Král Velichovek“, autentický příběh místního statkáře Karla Seissera. Snímek, sestříhaný z rodinných amatérských filmů, ukazuje Karla Seissera jako člověka užívajícího si naplno života, ale i život ve Velichovkách ve 30. a 40. letech 20. století. Docela mě to okouzlilo a do Velichovek jsem se těšil, ale jak už to bývá, přišlo opět zklamání. Atmosféra první republiky je už nenávratně pryč a celé slavné Lázně Velichovky vypadají jako obyčejná vesnice s malým lázeňským areálem na jednom a hřbitovem obklopujícím nevelký kostelík na druhém konci. K tomu hřbitovu jsme si zajeli, neboť před ním, ve skupince starých stromů stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého a vedle ní křížový kámen poněkud neobvyklého tvaru. Tady jsem naposledy toho dne vytahoval fotoaparát, dál už jsme jeli za houstnoucího soumraku…
Loading...
Vendis
Paráda!