Jarní pouť z Plesné do Aše
aneb z Česka do Česka čtyřikrát přes Německo


V dobách, kdy jsme u nás s více či méně skrývaným odporem „budovali socialismus“, býval Vojtanov jedním z důležitých železničních hraničních přechodů. Jezdilo se tudy Karlexem do Lipska a Berlína a ve Vojtanově do vlaku vždycky narukovala rota komisně se tvářících „orgánů“, kteří cestující obtěžovali pitomými otázkami, kam že to jedou a proč, kolik mají s sebou peněz a odevzdali-li pánové před cestou vojenskou knížku, nahlíželi lidem do kufrů a porovnávali jejich obsah s údaji zaznamenanými v celních prohlášeních a občas dokonce někde odšroubovali nějaký plech a s baterkami v rukou nahlíželi do útrob vagonu. Po nějakém čase vystoupili, vlak se dal pohybu, po chvilce se za okny mihla cedule označujíí zastávku Plesná a Karlex opustil Československo. Nevím, kolik lidí tenkrát vědělo, že vlak poprvé přejel hranice hned pár metrů za železniční stanicí Vojtanov, aby se po nějakých čtyřech kilometrech do Československa vrátil, a že poté, co za Plesnou přejel hranice podruhé, se k nám z Německa vrátil ještě dvakrát a celkem tak hranici mezi tehdejší ČSSR a tehdejší NDR překonal sedmkrát. A protože koleje ani hranice se od té doby nepohnuly, překonává vlak cestou z Chebu do Plauen hranici mezi Českem a Německem sedmkrát dodnes.

Na začátku cesty

Cest okolo Plesné je víc v reálu, než na mapě

Na „expedici“, jejímž smyslem bylo „projít železniční trať Cheb – Plauen v úseku mezi km 59,459 a km 47,610, na kterém sedmkrát překračuje česko – německou hranici, a zdokumentovat všechno zajímavé, co na této cestě potkáme se zvláštním přihlédnutím k pomníčkům připomínajícím bývalé osídlení tohoto dnes dost vylidněného území“, jsem se chystal už na podzim, vždycky do toho ale něco vlezlo, a tak se den D posouval až k tomu neuvěřitelně letnímu pondělku 10. března, kdy jsme se na cestu vypravili se starým kámošem Václavem Staňkem.

Hraniční kámen s písmeny KS a F pod Neuhausem

Hraniční kámen s písmeny KS a F pod Neuhausem

Předem nutno říct, že dodržet itinerář výpravy se nepodařilo, neboť nás průvodčí ve vlaku mystifikovala, že za Vojtanovem je ještě nějaká stanice „Vojtanov-Gränze“, a zatím co sama ve Vojtanově vystoupila, my jeli dál a další zastávka byla až Plesná. Nakonec jsme asi udělali dobře, protože těch asi 6 km z Vojtanova do Plesné bychom museli jít po pražcích, a ta trať sama o sobě není vůbec zajímavá. Žádné viadukty, tunely a mosty tam nejsou a ani žádné staré drážní stavby jsme z oken vlaku neviděli, zřejmě všechny vzaly za své, když trať po znovusjednocení Německa modernizovali.

Vyvrácený hraniční kámen na akropoli Neuhausu

Vyvrácený kámen na akropoli Neuhausu

Takže jsme na místě zorganizovali variantu B a šli z Plesné asi půldruhého kilometru po kolejích zpátky k zaniklému hradu Neuhausu. O jeho historii toho není moc známo, na webových stránkách města Plesná se uvádí, že „začátkem 16. století byl v držení loupežníků Grünů z Chebu, a proto byl chebským vojskem roku 1519 dobyt a rozbořen. Trosky se dochovaly až do roku 1863, kdy byly při výstavbě železniční trati zcela odstraněny“. Na místě samém, na ostrohu ve východním úbočí Bukového vrchu vypínajícím se nad železniční tratí a částečně odtěženém při její stavbě, toho moc k vidění není. V terénu je dodnes zřetelný příkop obkružující někdejší akropoli, a nízký val, ve kterém jsou snad schované zbytky kamenné hradební zdi, nad povrch ale nevystupují. Na akropoli rovněž nic, akorát vyvrácený hraniční kámen s křížkem, který by snad mohl být pozůstatkem nějakého trigonometrického měření.
Daleko zajímavější kameny jsme našli pěšiny vedoucí ke hradu od trati, kde jsou nejméně tři evidentně pár set let staré hraniční kameny s vytesanými písmeny KS a pod tím F. Okamžitě jsem si představil hranici mezi saským královstvím (Königreich Sachsen) a majetkem města Plesná (Fliessen), což by klidně mohla být pravda, ale taky ty iniciály mohou znamenat něco úplně jiného. Inu – jak už jsem na tomto blogu psal mnohokrát – nejsem historik a tak si mohu dovolit ten luxus a popouštět uzdu fantazii.

Potůček, který tvoří státní hranici

Potůček, který tvoří státní hranici

Od pozůstatků Neuhausu jsme se vydali lesem k vrcholu Bukového vrchu (650 m n. m.), který leží pár desítek metrů od státní hranice. S hledání nepříliš výrazného vrcholu jsme se v celkem hustě zalesněném a jen nepatrně zvlněném terénu moc nezdržovali, došli jsme k hranici a po cestě, která ji sleduje, jsme se vydali na sever k železničnímu hraničnímu přechodu mezi Plesnou a saskými lázněmi Bad Brambach. Pohodlnou cestu vroubenou tu vlevo, tu vpravo a místy i po obou stranách hraničními kameny jsme došli až k místu, kde se hranice v ostrém úhlu láme doleva a pokračuje divokým údolím jakéhosi bezejmenného potoka až k náspu, po kterém vedou koleje. Ze dvou možností, jak se dostat na druhou stranu, buď vydrápat se na strmý násep, nebo podejít trať tunýlkem, kterým protéká již zmíněný potůček, jsme samozřejmě zvolili tu pohodlnější. Připravili jsme se tak o možnost vyfotit se u hraničního kamene přímo u trati…

Tunel z Česka do Saska

Tunel z Česka do Saska

Železnici se snažíme sledovat i na saském území, je to ale najednou úplně jiná trať. Němci zřejmě vyměnili celý železniční svršek, štěrkové kolejové lože, pražce a možná i koleje, proměna je vidět až z vesmíru (viz mapy.cz). Ze starých časů tu nezůstalo vůbec nic, jedinou výjimkou je železniční hydrant na nádraží Bad Brambach. Dokud byla v provozu parní frakce, bývala tahle zařízení sloužící k dozbrojení parních lokomotiv pomalu na každé zastávce, dneska už patří do kategorie vzácností neboli rarit. Naposledy jsem takový hydrant viděl ve filmu Obecná škola, na internetu jsem si dohledal, že je na zastávce v Nučicích u Prahy. Jinak ovšem na badbrambašském (fuj, to je slovo!) nádraží není co k vidění.

Do hospody je to přes Česko 272 metrů

Do hospody je to přes Česko 272 metrů

Následující asi tři kilometry vede trať více či méně zastavěnými částmi městečka Bad Brambach a pak ještě jednou, jako by se ještě chtěla aspoň na chvilku pokochat krásou české země, překročí hranice a opíše zhruba půlkilometrový oblouk (mezi km 48,137 a 47,610) přes výběžek Česka do saského území. Paralelně s ní vede přes ten cípek naší vlasti i pěšina, kterou si pacienti z lázní Bad Brambach zkracují cestu z lázeňského parku k výletní restauraci při silnici do Aše. Má ta pěšina, a tady bych většinou přesným Sasům věřil, rovné 272 metry.
Posledních pár set metrů Saskem jdeme po silnici vedoucí pár metrů vlevo od státní hranice, posledním domem před hraničním přechodem je objekt, kterým hranice prochází tak, že zhruba dvě třetiny jsou na německém a zbytek na našem území. Docela by mě zajímalo, jak tohle řeší třeba katastr nemovitostí, ale zas tak důležité, abych po tom pátral, to pro mě není. Stavení kdysi sloužilo snad jako celnice nebo stanice pohraniční policie, dneska je to normální obytný dům.

Opuštěnou krajinu "oživují" jen větrné elektrárny

Opuštěnou krajinu "oživují" jen větrné elektrárny

Na to, že opouštíme Sasko, nás snad ani nemusela upozorňovat cedule se státním znakem České republiky, že jsme „doma“ bylo jasné i z toho, jak se změnil povrch silnice a její okolí. Úpravnou urbární krajinu vystřídala zanedbaná divočina, nad kterou se na obzoru s protivným hučením točily vrtule větrných elektráren. Byli jsme na místě, kde ještě před 60 lety stávala obec Horní Paseky, poprvé písemně zmiňovaná už v roce 1291 (ovšemže jako Ober Reuth). Osada, jejíž obyvatelé se v průběhu staletí živili zemědělstvím a později i tkalcovstvím, ležela na cestě z Plesné do Aše přes německý Brambach a důležitosti nabyla v roce v roce 1785, kdy zde byl zřízen celní úřad. Doba největšího rozkvětu nastala ve druhé polovině 19. století, kdy počet obyvatel narostl až ke čtyřem stům, 20. století zato bylo obdobím nezadržitelného úpadku.
První pohroma, ze které se už Ober Reuth nikdy nevzpamatoval, přišla 21. května 1917. Tehdy při obrovském požáru, založeném prý 17letým duševně nemocným mládencem, shořelo 29 domů, tedy asi polovina celé vesnice, které se tím pádem z větší části vylidnila. Další ránu pak obec dostala po druhé světové válce, kdy byli zdejší obyvatelé vyhnáni a počet obyvatel klesl tak, že tady v roce 1947 napočítali jen 63 lidí, většinou dosídlenců z vnitrozemí. Ani ti si ale života v tehdy už Horních Pasekách moc neužili, v roce 1950 museli odejít, protože se obec stala součástí zakázaného pohraničního pásma a byla zbourána.

Tady byl střed Horních Pasek a obecní rybník

Tady byl střed Horních Pasek a obecní rybník

Centrum někdejších Horních Pasek je dneska zarostlé zpustlým lesem, ve kterém je možné tu a tam narazit na zbytky terénních úprav, propadlých sklepů a rozpadlé hráze rybníka, místo kterého je tady neprůchodné mokřavisko. Na to, že tady někdy bývala vesnice, upozorňují akorát zašlé fotokopie starých map a pohlednic připevněné tu a tam na stromy. Řekl bych, že podobně smutné místo jsem ještě neviděl.
Horní Paseky, které byly s přímo bolševickou důsledností vymazány z mapy, se paradoxně zachovaly v názvu osady, která leží na nevýrazném návrší nad zaniklou obcí. Tady byla v 50. letech postavena kasárna Pohraniční stráže, neboť hranice se spřátelenou NDR byla v té době střežena se stejnou urputností, jako hranice se západním Německem. Dráty mezi Československem a NDR byly odstraněné až potom, co byla postavená berlínská zeď, kasárna ale zůstala. V roce 1968 se do nich nastěhovala jednotka sovětské okupační armády, která našincům hermeticky uzavřený areál ještě rozšířila o další nevzhledné stavby. Dnes je administrativní součástí sedm kilometrů vzdálené Aše, dokonce sem odtud jezdí městská doprava, čím se tu ale lidi živí, ví Bůh. S Horními Pasekami tohle místo nemá, kromě toho jména, pranic společného.
Těch sedm kilometrů z Horních Pasek přes Vernéřov a Mokřiny na nádraží v Aši nám už nepřinesl nic jiného, než čím slibovala být – pohodlnou procházku jarně se probouzející líbeznou krajinou jsme zakončili v mrňavém konzumu, kde jsme s kouskem gothaje v jedné a lahváčem v druhé ruce spolu s pár místními chlapíky spílali našim politikům. Pak jsme se ještě zašli podívat kousek pod nádraží na 140 let starý drážní kilometrovník s číslem 27 a expedici zhodnotili v luxusní vlakové soupravě na cestě do Chebu, kde se naše cesty rozdělily. Vendis zamířil do Plzně a já do Lokte. Byl to pěkný vandr, zaplať Bůh za možnost ho takhle absolvovat.

Další fotky z vandru

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. #1 Vendis 2.4.2014 - 11.15

    Rád bych doplnil, že netrénovaného v chůzi zasáhl mne nohabol, který následně byl přetaven lahváči v nefalšovanou únavu. I tak na tuto objevnou jarní výpravu vzpomínám s radostí. A těším se na další!

(nebude zveřejněn)