Toulky Polabím s telefonem před očima
aneb vynucený pokus o netradiční dovolenou


Fotografie, které doprovázejí následující reportáž, mají podstatně horší technickou kvalitu, než na jakou jsou čtenáři mého blogu zvyklí. Jsou totiž nafocené nikoli mou digitální zrcadlovkou Olympus, nýbrž mobilním telefonem. Ptáte se na důvod? Nebudu předstírat, že jsem chtěl experimentovat, a půjdu s barvou ven, i když člověk se svými selháními obvykle nechlubí. Ten Olympus totiž zůstal doma proto, že jsem ho tam prachsprostě zapomenul. V osmašedesáti letech občas něco zapomenout je asi normální, ale foťák – to se mi věru stalo poprvé! Nakonec ten mou vlastní roztržitostí způsobený „pokus o netradiční dovolenou“ s telefonem před očima místo u ucha nedopadl nejhůř, fotky na papír by z toho sice udělat nešly, ale pro webovou prezentaci jejich kvalita snad stačí. Ostatně posuďte sami.

Krásný ocelový most v Roudnici

Krásný ocelový most v Roudnici se telefonem zblízka fotit nedá...

Základnou, kterou jsme pro naši dovolenou 2013 zvolili, byl penzion ve Vědomicích, kam jsme dojeli v pondělí 26. srpna po většinou kostrbatých silnicích přes Klášterec, Kadaň, Žatec, Louny, Libochovice a Roudnici nad Labem. Vědomice leží na pravém břehu Labe hned naproti Roudnici, kam jsme to měli nějakých dvacet minut pohodlné chůze. Obce spojuje pěkný ocelový pětiobloukový most, postavený v letech 1906 až 1910. Na jeho místě stával ve středověku kamenný most, po Písku a Praze třetí nejstarší u nás a první kamenný most přes Labe. Stavěl se od 24. srpna 1333 do 2. října 1340, labské břehy spojoval v trochu jiném úhlu než ten současný, měl sedm pilířů a sedm kleneb a sloužil více než tři století, než byl za třicetileté války rozstřílen švédskou artilérií. Dalších skoro tři sta let sloužil k překonání Labe v Roudnici přívoz a torza pilířů kamenného mostu byla z řeky odstraněna až při stavbě současného mostu v první dekádě 20. století.

Ani Kratochvílova rozhledna se do objektivu telefonu celá nevešla...

... a do objektivu telefonu se nevešla ni celá Kratochvílova rozhledna

Zajímavostí, kterou by člověk v rovinatém Polabí nečekal, je roudnická Kratochvílova rozhledna, otevřená v říjnu 1935 v Žižkových sadech na nevýrazném návrší nad městem. Nějakých 16 metrů vysoká betonová věž s točitým schodištěm zavěšeným na středovém sloupu a osmi vnějších pilířích je pojmenovaná po zakladateli a prvním předsedovi Rolnické záložny v Roudnici Václavu Kratochvílovi. Nabízí téměř kruhový výhled na město a okolní kopce a „zdobí“ ji spousta rozmanitých čmáranic, především samozřejmě nehorázných vulgarit.
Jinak jsme toho v Roudnici moc neviděli. Pamětihodností je v tom městě sice dost, zámek, muzeum a několik galerií, pár kostelů a soch, to vše jsme ale měli v záloze pro případ, že bychom kvůli dešti nemohli na kolo. Počasí nám ale letos přálo, déšť se nám vyhnul, a tak jsme následující tři dny dovolené strávili v sedle bicyklů a roudnické památky odložili „na jindy“. Přehlédnout nešly místní veřejné záchodky, jistěže ne pro jejich architekturu, ale proto, že nabízely použití zdarma, což se dneska v Čechách jen tak nevidí.

V bývalém lobkovickém poplužním statku je dnes "Fotbalová škola"

V bývalém lobkovickém poplužním statku je dnes "Fotbalová škola"

Na rozdíl od Roudnice, která je na rozličné pamětihodnosti bohatá, toho ve Vědomicích moc k vidění není. Jedinou místní státem chráněnou památkou je ve vsi bývalý lobkovický poplužní dvůr s pěkným barokním průčelím a bránou. V otázce, čemu se říkávalo „poplužní dvůr“, jsem si nikdy nebyl moc jistý, a popravdě řečeno mě to nijak netrápilo, ale teď, když už jsem na jeden narazil, mě to přimělo zalistovat v encyklopedii. Takže:
Poplužní dvůr (latinsky praedium, německy Meierhof) je historické označení pro panský, neboli vrchnostenský dvůr, ke kterému náležela dominikální půda, tedy půda, kterou vrchnost obdělávala ve vlastní režii (největší část práce přitom odvedli poddaní v rámci svých robotních povinností). Půdě, kterou vrchnost pronajímala jednotlivým sedlákům, aby na ni hospodařili, se říkávalo rustikální. Po roce 1848, kdy byla definitivně zrušená robota, se poplužní dvory změnily na klasické statky, termín poplužní dvůr se ale používal ještě v první polovině 20. století jako označení jakéhokoli statku v pronájmu. Dnes už je u nás slyšet jen velice zřídka v poněkud archaickém lidovém úsloví „Drzé čelo lepší poplužního dvora“, v Německu se ale udržel jako dost časté místní jméno (například karlovarské předměstí Dvory na starších německých mapách najdeme jako Mayerhöfen).
Do Vědomic jsme přijeli v pondělí 26. srpna a v následujících třech dnech jsme odtud vyrazili na tři cykloexpedice.

Expedice první: Do Opárenského údolí

Jedním z hlavních cílů této dovolené byla návštěva Opárenského údolí, které patří k nejopěvovanějším přírodním atrakcím této části Českého středohoří. Ty atrakce jsou přitom bohužel takového druhu, že si jich běžný návštěvník nemá moc šancí všimnout. Chráněno je tady například spousta rostlin, třeba plicník lékařský, dymnivka dutá, sasanka hajní nebo devětsil lékařský, které bychom tak jako tak nedokázali rozlišit od „obyčejného“ bejlí, jehož je tady habaděj. Amatérského dendrologa by mohl zaujmout údajně hojný výskyt kaštanu jedlého, který se vyskytuje zejména ve svazích Lovoše při žluté turistické trase“, tam se nám ale drápat nechtělo. Geologicky je Opárenské údolí významné hojností starohorních a prahorních hornin, které v Českém středohoří vystupují na povrch v takovémto množství pouze v nedalekém kaňonu Porta Bohemica a z nichž zásadní význam má křemenný porfyr, ze kterého se tady už v pravěku vyráběly mlýnské kameny, neboli žernovy, které daly jméno obci na dolním konci údolí, Žernosekům.

Dálniční most přes Opárenské údolí

Dálniční most přes Opárenské údolí

Jinak toho v tom slavném údolí zas tak moc k vidění není. Jeho hloubku, která prý místy dosahuje až sta metrů, si člověk ani neuvědomí, protože celé údolí je hustě zarostlé lesem, ve kterém se ztrácí i železniční trať, která tudy vede z Lovosic do Teplic. Přehlédnout samozřejmě nejdou dva pěkné kamenné viadukty, kterými dráha na dvou místech překračuje Milešovský potok a cestu, která jeho tok kopíruje. Nad osadou Oparno přetíná údolí dálniční most, který se tu kvůli požadavku ochránců přírody stavěl novátorskou technologií letmé betonáže pomocí vyvěšování částí 135 metrů dlouhého oblouku zpětnými závěsy shora, tak, aby stavbaři do údolí vůbec nevstoupili. Paradoxní je, že i tuhle šíleně drahou metodu ochránci přírody zpochybnili a navíc šlo zřejmě o vyhozené peníze, protože kvůli dalším obstrukcím ekologistů se stavba dálnice zastavila a kolony kamionů dál terorizují okolní vesnice, jak jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit o pár kilometrů dál ve Velemíně.

Morový kámen v Opárenském údolí

Morový kámen v Opárenském údolí

Zřejmě hlavním, i když nepříliš hlasitě vytrubovaným cílem expedice do Opárenského údolí byl tzv. Morový kámen, jeden z mála křížových kamenů evidovaných v okrese litoměřickém. Není to ani křížový kámen v tom pravém slova smyslu, nýbrž náhrobek, který byl původně umístěný nad šachtou, do které se pohřbívala těla zemřelých při morové epidemii v roce 1680. Dneska stojí upnutý v kovovém rámu na louce kousek od cesty před někdejším Císařským mlýnem, což sice kámen celkem spolehlivě chrání před ukradením, ale tak trochu to kazí dojem. Na starých fotkách je vidět kamenná deska šikmo položená na jakési kamenné mohyle, což působí daleko autentičtěji, i když ani tohle umístění není původní (kámen byl původně určitě určený pro umístění „na stojáka“).
Z celé té cesty do Opárenského údolí tak na nás největším dojmem zapůsobila cesta sama. Vyjeli jsme z Vědomic po cyklostezce č. 2, která na území Ústeckého kraje sleduje tok největší české řeky od Štětí až po Hřensko, a docela jsme si to užívali. Jeli jsme většinou po asfaltu, výjimkou byl úsek mezi Lounky a Nučnicemi, kde jsme na mnoha místech museli jarní povodní dost zničenou prašnou cestu objíždět po polích. Celou cestu přes Křešice a Litoměřice až do Žernosek bylo na co koukat, pohledů na líně se valící řeku s bizarními kopci Českého středohoří v pozadí nebylo možné se nabažit. Celkový dojem sice kazily četné fabriky s čadícími komíny, kterých je podle Labe až dost, ale pořád ještě ne tak moc, aby byly úplně všude, a víceméně snesitelné byly i úseky po normálních silnicích.

Osvěžovna rodiny Mikulenkových ve Velkých Žernosekách

Osvěžovna rodiny Mikulenkových ve Velkých Žernosekách

Pětadvacet kilometrů do Velkých Žernosek nám uběhlo jako voda, blížilo se poledne  a byl čas myslet na občerstvení. Nějaké jídlo jsem sice vlekl v batohu, ale kulatý vývěsní štít s nápisem „Rodinné vinařství Mikulenkovi – Pod Třešňovkou“ hned na kraji Žernosek sliboval chutnější sváču. A taky že byla – skvělé špekové knedlíky a k tomu vínečko servírované přímo paní vinohradníkovou Mikulenkovou. Poseděli jsme, popili, lahvinku na večer na doma koupili a jeli dál k přívozu spojujícímu Velké a Malé Žernoseky.

Přívoz z Velkých do Malých Žernosek obstarává "Ludmila"

Přívoz z Velkých do Malých Žernosek

Labe jsme překonali za pomoci převozníka na modré loďce jménem Ludmila, projeli Opárenské údolí tam i pátky a pak udělali osudovou chybu, když jsme se a cestu domů vydali po levém břehu řeky. Do Lovosic to byla pohodička, cyklostezka ještě vonící novotou, ale na druhém konci města jsme nedokázali trefit cyklostezku na Litoměřice, která tam prý někde je, a do světa jsme vyjeli po normální silnici. Šlo to nějakých tři sta metrů, ale pak najednou přišel dvouproudový kruháč, na kterém rotovala všechna auta sjíždějící z nedaleké dálnice a rozjíždějící se na všechny možné strany, no hrůza! Chvíli mi nebylo jasné, jestli to schytám od některého z hysterických šoférů nebo od Marušky, ale nějak jsme to ve zdraví přežili.
Zbytek cesty „domů“ do Vědomic pak už proběhl zase v pohodě, dopravu od Litoměřic na Prahu stáhla dálnice a řidiči aut putujících od vesnice k vesnici po trase z Terezína do Roudnice byli celkem ohleduplní. Ohleduplně se zachovalo i počasí, déšť, který se spustil, když jsme byli před Židovicemi, byl slaboučký a netrval dlouho. Domů jsme dojeli celkem unavení, ostatně computer mi hlásil, že máme v nohách 75 kilometrů.

Expedice druhá: Do Encovan, Hrušovan a Vetlé

Středa byla, už kvůli té úterní anabázi, vyhlášena za relaxační den, trasu jsem se tedy zavázal zkrátit na méně než polovinu té pětasedmdesátky, a také jsem to splnil. Vyjeli jsme stejně jako den před tím po pravém břehu Labe k Litoměřicům, ale v Lounkách jsme odbočili na Polepy a dál do Encovany, kde jsme si chtěli prohlédnout zdejší renesanční zámek. Podle informací dostupných na internetu se dalo čekat, že nebude v bůhvíjak dobrém stavu, ale realita tohle očekávání daleko překonala. Bohužel v tom špatném.

Renesanční arkády na nádvoří zámku v Encovanech

Renesanční zámek v Encovanech by si určitě zasloužil lepší péči...

Zámek Encovany byl postavený na místě, kde stávala patrně už v první půli 14. století tvrz, písemně prvně zmiňovaná v roce 1508 jako majetek Chotěšovského kláštera. V roce 1511 bylo v Encovanech zřízeno letní sídlo chotěšovských premonstrátek, ale už roku 1533 tu strahovský opat Jan při vizitaci konstatoval takový pokles kázně, že tepelský opat, bezprostřední nadřízený chotěšovského konventu, musel po marných pokusech zavést opět disciplínu požádat o zákrok samotného krále Ferdinanda I. Ten po dalším šetření nařídil v roce 1543 provoz kláštera zastavit a v roce 1563 objekt prodat.
Zajímavá byla i další historie zámku. Jeho majitelem se stal místokancléř Českého království Osvald Zemdliv ze Šenfeldu, který zámek nechal přestavět do dnešní podoby. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1602, kdy už Encovany vlastnil Osvaldův syn Rudolf Zemdliv ze Šenfeldu, ale ani on se z novostavby dlouho neradoval, neboť ještě v tom roce zemřel. Po Bílé Hoře se zámek v roce 1623 dostal jako konfiskát do rukou Lobkoviců, kterým sloužil ještě za první Československé republiky. Po válce v něm byl zřízen depozitář pražského Zemědělského muzea a chátral a chátral, až se prochátral do dnešního stavu.
Zámek je pěkná čtyřkřídlá dvoupatrová renesanční stavba s vnitřním nádvořím, západní a jižní křídlo je směrem do vnitřního dvora opatřeno pilířovými arkádami. Má sice nedávno novou střechu, ale to je asi tak všechno, co má. Objekt je zcela volně přístupný, do nádvoří se díky ze zdi vyrvané petlici dá snadno vejít hlavní branou, a kdo by chtěl, mohl by i dovnitř, protože dveře tu žádné nejsou, nás ale tahle možnost nezlákala. Prohlédli jsme dvůr a arkády a pokračovali dále směrem k Hrušovanům.

Zřícenina kostela sv. Václava na Prachové u Hrušovan

Zřícenina kostela sv. Václava nad Hrušovany

Zřícenina kostela sv. Václava v Hrušovanech, z dálky viditelná severně od obce na vršku Prachová, se na rozdíl od zpustlého zámku v Encovanech nedá připsat na vrub bolševika, ale zlotřilých Švédů, kteří kostel i s celou vesnicí Prachovou vyplundrovali a vypálili během třicetileté války. Kostel s renesanční zvonicí musel být postavený důkladně, když po skoro čtyřech stech letech od požáru ještě stále stojí obvodové zdi i věž, dostat se k nim ale není snadné. Místo je bohužel strašlivě zarostlé všelijakým většinou pichlavým roštím, takže připomíná kulisy k Šípkové Růžence. Kdyby se toho v Hrušovanech ujali, prostor kolem kostela vysekali od náletu a dali sem lavičky a nějakou informační ceduli, moc by je to nestálo a měli by se čím chlubit.

Křížový kámen ve zdi kostela sv. Jakuba Většího ve Vetlé

Křížový kámen ve zdi kostela sv. Jakuba Většího ve Vetlé

Kostel sv. Jakuba Většího ve Vetlé patří k nejstarším památkám v Čechách. Písemně je prvně připomínán roku 1334, pochází však pravděpodobně ze druhé třetiny 12. století. Základ současné podoby, čtvercové dvojlodí zaklenuté na jeden střední sloup, dostal při přestavbě koncem 14. století, později, pravděpodobně v 18. století byl barokně upravený. Na pohled vypadá pěkně zachovale, interiér jsme pochopitelně posoudit nemohli – bylo „zavřeno“. Ozdobou kostela je kruhová stéla s nevýraznou rytinou golgotského kříže zazděná v jeho jižní zdi.
Sv. Jakub Větší (někdy také Starší), kterému je zasvěcen kostel ve Vetlé, byl stejně jako jeho bratr Jan (evangelista) jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista a jako první z nich zemřel mučednickou smrtí, když byl v roce 43 nebo 44 v době kolem velikonoc v Jeruzalémě na příkaz krále Heroda Agrippy I. sťat mečem. Jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska, kde byl nad jeho hrobkou v roce 816 postavený chrám a kolem něj vyrostlo město Santiago de Compostella, kam každoročně míří davy poutníků. Komu se nechce tak daleko, může se ostatkům s. Jakuba Staršího poklonit i v chrámu sv. Víta v Praze, kde od roku 2012 opatrují Jakubův zub. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků a mezi jeho atributy patří mimo jiné i mušle hřebenatka, kterou můžeme tu a tam vidět na cestách jako orientační značku poutníků.
Cestou do Vetlé po neznačených lesních a polních cestách jsme projeli několika opuštěnými ovocnými sady, kde jsme se docela úspěšně přejedli různobarevných plodů, hlavně hrušek a slív. Na návsi před kostelem se s námi dali do řeči sympatičtí starouškové, kteří tu čekali na autobus, a zatímco si s námi povídali, bus profrčel okolo, aniž by zastavil. Ten šofér musel být učiněný debil, jezdí tuhle linku denně a ty lidičky musel znát …
My jsme pak v pohodě dojeli do Vědomic, zašli si na nejbližší pole koupit nějakou zeleninu (kilo rajčat a dvě papriky celkem za Kč 20,-) a po nezbytných úpravách zevnějšku se vydali do Roudnice, ke jsme na zahrádce před Zámeckou restaurací popili místního vína na oslavu toho, že závazek poloviční porce proti včerejšku byl splněn – na počítadle bylo jen 36 km.
Na té restaurační terase jsme měli příležitost sledovat, k čemu vlastně byly telefony vynalezeny. Slečna, která se svým fešákem seděla u stolu naproti nám, měla když jsme přišli telefon na uchu a s někým vesele kvokala, kvokala pak i potom, co jí přinesli nějaké jídlo, kvokala i pak, když ten její fešák platil, a kvokala ta Káča ještě v okamžiku, kdy pod terasou nasedala do fešákova auta. Zajímavý to biologický druh…

Expedice třetí: Z Budyně přes Libochovice na Hazmburk a zpátky

Smírčí kříž před hřbitovem v Budyni

Smírčí kříž před hřbitovem v Budyni

Z jedenácti kamenných památek, které uvádí katalog Kamenné kříže Čech a Moravy v okrese Litoměřice, je v Budyni nad Ohří evidováno hned pět. Smírčí kříž před místním hřbitovem a čtyři fragmenty křížů zazděné ve hřbitovní zdi. Vypravili jsme se za nimi autem, kola na plánovanou cyklotrasu přes Libochovice na Hazmburk jsme vezli na nosiči.
Najít ty kameny nebylo nic složitého, akorát že ve hřbitovní zdi už nejsou čtyři, ale jen tři, o ten čtvrtý se postaral letos v zimě „neznámý pachatel“. Na co ten kámen potřeboval, je ovšem záhadou. Ze zdi totiž vyboural a odnesl fragment kříže s reliéfem lebky a zkřížených hnátů, což je jako dekorace do bytu nebo na zahrádku dost morbidní. Stejně jako u těch tří, které tam zůstaly, nešlo o smírčí kříž, nýbrž o zlomek nějakého náhrobku, ale i tak je ho škoda.
Pěkný kamenný kříž, stojící v Budyni před hřbitovem na upraveném vydlážděném prostranství vedle sloupkových Božích muk, byl ještě na fotkách z roku 2005 „utopený“ v zemi až po ramena a teprve později vyzdvižený tak, že dneska jsou vidět i bohužel už sotva zřetelné rytiny meče a paprskového kola. O původu kříže se asi nic neví, na seznamu kulturních památek v okrese Litoměřice je uveden jako „smírčí kříž“ bez dalších porobností.
Z Budyně do Libochovic se dá jet buď po silnici podél Ohře, nebo po červeně značené turistické cestě podél „Malé Ohře“. Teprve doma při „listování“ na internetu jsem se dozvěděl, že tenhle vodní tok, spíš větší potok než menší říčka, není výtvorem matičky přírody, nýbrž lidských rukou. Byl prokopán v polovině 16. století jako náhon, kterým byla voda z Ohře odváděna od libochovického jezu na několik kilometrů vzdálený budyňský mlýn. Dneska ovšem Malá Ohře vypadá stoprocentně „přírodně“ a oblast mokřadů a lužních lesů, kterými protéká, byla vyhlášená jako „Přírodní park Dolní Poohří“.
Asi v polovině cesty z Budyně do Libochovic ústí lesní cesta na asfaltovou silnici a po nějakých asi dvou stech metrech značka odbočuje doleva do prudkého kopce do obce Kostelec nad Ohří. Odbočka je to úplně pitomá – v Kostelci není nic k vidění a poté, co jsme se o tom na vlastní oči nesvědčili, nás červené značení vrátilo jinou cestou zpátky na silnici asi 50 metrů od místa, kde jme z ní před pár minutami odbočili…

Barokní zámek v Libochovicích

Barokní zámek v Libochovicích

Chloubou Libochovic je barokní zámek, kterému dnešní podobu vtiskl koncem 17. století italský stavitele Antonio della Porta. K zámku, jehož prohlídku jsme si nechali ujít, přiléhá rozsáhlý park, který jsme si naopak ujít nenechali. Založil ho už při stavbě zámku zahradní architekt s nomen omen Jan Tulipán, který park koncipoval jako francouzskou zahradu, která byla v první čtvrtině 19. století přeměněna v tehdy módním stylu na anglický park, ale později se majitelé zámku pokorně vrátili k původnímu Tulipánovu projektu.
Pod zámkem stojí na břehu Ohře malá vodárna, která má ve štítě zazděnou kamennou desku s reliéfem kříže a sdělením, že tady byla „1560 NA DEN S PROKOPA ANNA LEHNOVSKÁ ZABITA KAMENEM“ a prosbou „PROSE ZA GEGI DVSSI“. Deska byla původně zasazena do zdi mlýna, který kdysi tával na místě dnešní vodárny.

Hazmburk od jihu...

Hazmburk od jihu...

Hlavním cílem této naší expedice ovšem bylo dobytí hradu Hazmburku, kam jsme se vypravili okamžitě potom, co jsme se v Libochovicích na rynku posilnili pivem. Hazmburk je určitě nejvýraznější a asi i nejznámější dominantou Českého středohoří, kterou si díky dvěma věžím nikdo s ničím jiným nesplete (na rozdíl od Milešovky třeba). Stojí na kopci nad obcí Klapý, který byl podle archeologických nálezů soudě osídlen už v pátém tisíciletí před Kristem.

... a Hazmburk od severu

... a Hazmburk od severu

Hrad sám je mnohem mladší, vystavěn byl zřejmě až v 1. polovině 14. století Lichtemburky, i když se nedá vyloučit ani královské založení Václava II. z konce 13. století. Původně se jmenoval Klepy, nové jméno mu dal až Zbyněk Zajíc z Valdeka a na Žebráce, který hrad koupil v roce 1335. Zbyněk asi musel být „Čech jako poleno“, poněvadž ho nazval jménem svého rodu v němčině Hasenburg. Hrad platil za nedobytný a také nikdy nebyl dobytý, zuby si na něm vylámali i kořistichtiví husité, kteří věřili, že tady je ukrytý chrámový poklad z katedrály sv. Víta. Chátrat Hazmburk začal, stejně jako další české hrady, až v polovině 16. století, kdy ztratil svou fortifikační funkci a na bydlení byl poněkud nepohodlný. Zajícové se odstěhovali na zámek do Libochovic, v roce 1586 už byl Hazmburk uváděn jako „pustý“ a v roce 1833 už ho Karel Hynek Mácha nakreslil jako zříceninu.
Vrchol kopce, na kterém byl Hazmburk vystavěn, dosahuje „závratných“ 408 metrů nadmořské výšky, tedy zhruba 20 metrů níže, než náměstí v Lokti, z okolní krajiny ale vyčnívá jako učiněná velehora. Na nějakých třech a půl kilometrech z Libochovic, které leží v nadmořské výšce 166 metrů, je třeba překonat výškový rozdíl skoro 250 metrů! Na vrchol se dá z Libochovic vystoupit buď cestou po silnici do obce Klapý a odtud po žluté vzhůru, nebo po možná o něco kratší, ale zato podstatně krkolomnější červeně značené cestě vedoucí z kraje Libochovic přes pole, louky a ovocné sady, které jeden od druhého oddělovaly těžko prostupné houštiny. My jsme si samozřejmě vybrali tu blbější, červenou variantu, což znamenalo většinu z těch zhruba tří kilometrů strmého kopce naše kola tlačit. Chvilku hlubokou travou, chvilku pichlavým roštím…
Kromě slastného pocitu, že jsme to zvládli, jsme si ale Hazmburku, moc neužili. Sotva jsme se vydrápali nahoru, zatáhlo se tak, že pomalu nebylo vidět na krok, a jediné, co bylo vidět, byly provazy vody padající z nebe kdesi u Loun sotva pár kilometrů od nás. Zpanikařili jsme, otočili se na kramfleku a mazali dolů. Ironií osudu se ta bouřka celému slavnému Hazmburku vyhnula, sotva jsme byli dole, už zase svítilo slunko, ale na to, abychom tam šplhali podruhé, jsme už neměli čas ani náladu. A tak jsme obrátili bicykly směrem k Roudnici a teď už dobře známou cestou podél malé Ohře se vrátili do Budyně.

Cesta domů: Hrušky, švestky a křížek v Dlažkovicích

Na cestu domů jsme se v pátek ráno vydali s celkem dobrým pocitem z dobře vykonané „práce“ a plni zvědavosti, co vlastně „vyleze“ za obrázky z toho mobilu. Ještě než jsme naložili kola a vyrazili směr Loket, zašli jsme si k našemu „známému“ zahrádkáři, dá-li se tak označit člověk, který hospodaří na sedmi hektarech. Koupili jsme něco přes dvě kila brambor, plnou igelitku paprik, něco přes kilo bílé cibule, dvě menší dýně hokaido a jednu velikou na haloween a zaplatili za to všechno pouhopouhých 120 korun. Zásoby vítamínů na doma jsme pak doplňovali ještě v alejích za Budyní, kde jsme natrhali tašku báječných švestek a hromadu hrušek, a s Polabím už v zádech jsme zamířili přes Podsedice (pamatuje dneska ještě někdo „podsedickou facku“) do Dlažkovic.

Křížový kámen v tarasu kostela sv. Václava v Dlažkovicích

Křížový kámen u kostela sv. Václavav Dlažkovicích

Dlažkovice, jejichž psaná historie samá až do 11. století, jsou jednou z nejmenších obcí v Ústeckém kraji s vlastní samosprávou; zdejší obecní úřad se stará o blaho pouhých 109 obyvatel. Jednou z dominant obce (mají tady taky barokní zámek) je kostel sv. Václava z druhé poloviny 17. století se zvonicí, která ukrývá zvony z 15. a 17. století. Kostel stojí ve svahu nad silnicí, který je zpevněn kamenným tarasem a v něm je zazděný pěkný křížový kámen. Robustní deska zhruba metr na metr s reliéfem kříže s rameny zakončenými šipkami.
Fotka dlažkovického křížového kamene je posledním snímkem v souboru nazvaném “Dovolená 2013“. Z Dlažkovic jsme už frčeli možná ne nejkratší, ale nejpohodlnější cestou přes Most, Chomutov a Karlovy Vary domů do Lokte.

Další fotky z dovolené

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)