Pánská jízda na lovu smírčích křížů – VI.


Kapitola šestá a poslední je celá věnovaná cestě domů a zvlášť potom zastávkám v Nemanicích a Bernarticích, kde Ludánek našel dva smírčí kříže

Čas, vyměřený nám k pobytu na Chodsku, uběhl jako voda, v úterý ráno jsme naložili naše expediční vozidlo a vydali se na cestu domů. Po kratičké zastávce u Baarova pomníku na Výhledech jsme mazali přes Capartice až na sám kraj našeho českého světa do Lískové a odtud do vsi s pohádkovým názvem Nemanice. Založena byla městem Domažlicemi krátce před rokem 1591, a že to byla vesnička chudobná, svědčí i její tehdejší název Wassersuppen, tedy česky Vodové polévky. V 19. století získala obec průmyslový charakter, byla tu sirkárna, továrna na staniol a kovové zátky a výrobna zrcadel. Při sčítáni lidu v roce 1930 zde napočítali ve 326 domech 1921 obyvatel, po válce se to bolševikovi podařilo zredukovat na 40 domů a 220 lidí a český název Nemanice je celkem trefným vyjádřením toho, jak dneska obec vyhlíží.

Nádraží v Nemanicích

Nádraží v Nemanicích

Nemanice se ovšem mohou pochlubit (a bůhví, proč tak na oficiálních stránkách obce nečiní), jednou jinde nevídanou raritou. Je zde totiž nádraží, ke kterému nikdy nevedly koleje. Jak se to mohlo stát, popsal Ludánek tak dokonale, že bych to lépe nesvedl, a proto dále cituji z itineráře: Podezření, že by na radnici v bývalém sudetském Wassersuppen zasedali v polovině třicátých let minulého století kocourkovští radní, nepřipadá v úvahu. Německý starosta se pyšnil nápadem spojit železnicí pohraniční vesničku s bavorským, pět kilometrů vzdáleným Waldmünchenem, v čase, kdy se probouzela třetí Říše. Jednopatrová nádražní budova stála do roka, ale nikdy z dveří nevyšel přednosta stanice a nikdy zde žádný vlak nezastavil. Koleje nebyly totiž dodnes položeny. Druhá světová válka všechny plány zhatila – Německo potřebovalo peníze na zbraně. Po válce museli sudetští Němci odpochodovat a pohraničí vítalo naše přistěhovalce, takže se nádraží přeměnilo na bytovku.

Tady bývala Pila

Tady bývala Pila

Z Nemanic jsme se vydali dál na sever po cestách pustými lesy, kde jen tu a tam u silnice stojící křížek označuje místo, kde ještě v době mého narození žili lidé. Stavěli jsme v Mýtnici (Mauthaus), kde v roce 1930 žilo 188 lidí ve 34 usedlostech, ze kterých nezbylo vůbec nic. Podobně dopadly Pila (Seeg) a Úbor (Anger), první zachovalé domy jsme viděli až v osadě Závist, ležící v nadmořské výšce 604 metry na rozvodí Severního a Černého moře. Závist je součástí obce Rybník, která nám před dvěma lety posloužila jako základna k výstupu na Ebene. Tentokrát jsme tu celkem dobře poobědvali v restauraci, která ve svém prospektu nabízí „až 130 míst k sezení“, takže by se do ní vešli všichni dospělí obyvatelé Závisti. Té předválečné, samozřejmě, dnešní by se tam možná směstnali na záchodě…

Cesta dál byla jakýmsi déjà vu. V Mostku jsme před dvěma lety obdivovali klenutý můstek přes Radbuzu z roku 1809, jediné, co zbylo z obce, kde v roce 1930 napočítali v padesátce stavení 255 obyvatel. Ve Smolově jsme tehdy měli základnu a v Bělé jsme u řezníka koupili vynikající klobásy a špek…

Poslední zastávkou na naší cestě byly Bernartice. Vesnice ležící v nejjižnějším cípu Tachovska patří v této oblasti k nejstarším osídlením, první prokazatelná písemná zpráva o ní pochází z roku 1158. Dominantou obce je na návrší nad trojúhelníkovou návsí se tyčící monumentální kostel sv. Petra a Pavla. Chrám připomínaný už roku 1384, v 1737 zbořený a nově vystavěný jako stylově čistá barokní architektura, vypadá dneska dost zanedbaně, daleko hůře ale vyhlíží pod kostelem stojící zámek, vzniklý barokní přestavbou původní gotické tvrze. Více historických staveb už tady dneska není, zámecká farní budova i trojtřídní národní škola byly pro značnou zchátralost už zbořeny, o záchranu zbylých usiluje občanské sdružení Tvrz Bernartice.

Smírčí kříž v Bernarticích

Smírčí kříž v Bernarticích

Do Bernartice nás ovšem nepřivedly ani kostel, ani tvrz, ale smírčí kříže. Jeden stojí hned u silnice na Borek a trefit ho by musel i slepý, zato druhý nám dal pěkně zabrat. V soupisu je uvedený „při cestě k hájovně severozápadně od vsi, nedaleko křižovatky lesních cest u kóty 516“, jenže to je ten kříž. Nejprve jsme se vydali po silnici na Olešnou, kam nás poslal někdo z místních, ale našli jsme jen v roští na okraji vsi pěknou barokní sochu svatého Adalberta. Dál jsme směrem, o kterém jsme se domnívali, že je správný, pokračovali sami s Michalem, zatímco Ludánek dal přednost návratu do vsi. Našli jsme pak sice spoustu křižovatek lesních cest a minimálně jednu černou skládku, křížek ale žádný, a tak jsme se zklamaně vraceli.

Kříž v osadě Valcha

Kříž v osadě Valcha

Novou naději do žil nám nalil Ludánek, který volal, že ve vsi dostal správný tip a navigoval nás novým směrem. Šli jsme tedy více vlevo, nejprve přes rozlehlou louku kolem jakéhosi rybníčka k lesu a lesem pak dlouhé nejméně dva kilometry, než jsme spatřili pana redaktora nad křížem, který skutečně stál za tu námahu. Jednu jedinou vadu to všechno mělo, našli jsme totiž jiný kříž, než jsme hledali. Došli jsme k tomu, který je uváděn u staré lesovny v lokalitě Valcha.

Bernartice se tak zařadily mezi místa, kam je třeba se ještě vrátit, jenže to už bude jiná Pánská jízda. Ta s vročením 2008 skončila naším návratem do Karlových Varů…

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)